Asi jsem rezignoval

| Glosy

Když jsem si dnes přečetl, že od středy budou otevřeny salony pro psy, ale lidi se pořád nebudou moct nechat ostříhat u kadeřníka, už jsem se jen trpce zlehka pousmál.
Když se k tomu přidalo, že obchody najednou budou potřebovat 15 metrů čtverečních pro každého zákazníka, ani jsem po klausovsku nepozvedl rezignovaně obočí.
Když jsem si přečetl, že obchody můžou mít otevřeno do 21 hodin, ale od té samé doby platí zákaz vycházení, napadlo mě pár vtipných nesmyslů, jakože budeme chodit nakupovat se spacáky (kdyby byla náhodou fronta u kasy) a pak jsem nad tím mávl rukou.
Žijeme v absurdní době a aby toho nebylo málo, s absurdní vládou, které z ničeho nic přestaly fungovat marketingové kompasy.
Asi to prostě nějak musíme přečkat.
Pak jsem šel přes Pražské Vinohrady. Míjel jeden zavřený obchod za druhým, zavřené restaurace, kavárny, vyklizené výlohy a tak. Dobrá půlka lidí, které jsem potkal, neměla roušky. Přesto je na tom Praha podle covidových map o dost líp než jiné regiony. Přistihl jsem se při pocitu strašné touhy po tom, zajít prostě někam normálně na kafe, sednout, koukat do telefonu nebo si něco číst.
Občas i mě napadá, že by bylo nejlepší celý rok 2020 prostě škrtnou a tvářit se, že se prostě nestal. Nebo se začít tvářit, že tu žádný Covid není a že všechno je v cajku.
To je samozřejmě pitomost.
Ta blbá nemoc tady lítá, ať se nám to líbí nebo ne.
V mém blízkém okolí už si jí pár lidí prošlo a nebylo to nic moc.
V mém vzdálenějším okolí na ní pár lidí umřelo.
Vím, že to nic nemění na tom, že spousta jiných lidí je najednou bez příjmů, že jsou v kleštích neúprosných hypoték, splátek a hladových krků svých dětí.
Že tu odboráři Dufkové plácají svoje nesmysly a je jim úplně jedno, že za čísly a statistikami jsou konkrétní lidé a jejich normální každodenní osudy a starosti.
Vím, že všichni čekáme na tu pitomou vakcínu jako na smilování, abychom mohli začít aspoň trochu normálně zas žít.
Hrozně mě štve, že vláda a tenhle stát vydává další a další nařízení, ale není schopna ničeho, co alespoň na dálku připomíná naději.
Sakra, jak já bych hrozně rád slyšel od prezidenta nebo premiéra, že je potřeba ještě vydržet a že se dočkáme světla na konci tunelu. Že tahle noční můra skončí a všechno zas bude ok.
Ale to se nestane. Tihle si žijí svoje mikrosvěty v úplně jiném vesmíru.
Asi je to prostě na nás. Jako vždycky.
Ti nahoře nám v tom nepomůžou.
Ale víte co?
Stejně si furt myslím, že až bude nejblběji, začne se to obracet k lepšímu. Pravda a láska nakonec zvítězí nad lží a nenávistí 🙂.
Tak se nenechte zlomit a ohnout.
Bude líp.
Tak se držte.

Comments are closed.