Hodnoty v politice
Co vlastně znamenají hodnoty v politice? A proč by nás to vůbec mělo zajímat? A proč je nevyměnit za pragmatický byznys?
Tyhle a spoustu dalších otázek vzbudil Miloš Vystrčil na své návštěvě Tchaj-wanu. Po dlouhé, předlouhé době jako bychom na chvilku ucítili takový ten závan čehosi nadčasového, skoro by se mělo říct i idealistického a havlovského. Jeho vystoupení vzbudilo na jedné straně nadšení, na druhé pohoršení.
To by nás asi nemuselo překvapit. Různí lidé vnímají různě.
Leckdo v politice vidí jen systém mocenských pák a dobře namazaných koleček byznysu. Takové to něco za něco. Jistě se lze tvářit, že otázky po smyslu demokracie a lidských práv jsou takové nějaké zbytečné. že lze jednat s kýmkoli, čistě pragmaticky a bez přesahu.
Jenže něco nás přesahuje, ať se nám to líbí nebo ne. Vyrůstáme z nějakého hodnotového rámce a mám za to, že by bylo fajn na to nezapomínat.
Bezhodnotová společnost se nechá mnohem snáze opít rohlíkem a nechat se tvarovat v bezejmennou masu, které nezáleží na pravdě a lži, pravidlech a jejich porušování, lidskosti a právu, pohybovat se zcela mimo kategorie dobra a zla, hlavně když z toho něco kápne.
Opakem je vědomý přístup ke svému vlastnímu okolí, zájem o věci veřejné ne proto, aby z toho něco kapalo, ale prostě jako přijetí spoluzodpovědnosti za podobu světa, ve kterém žijeme. Protože to, jaký je, jeho podobu či pokřivenost, tvoří každý z nás svým každodenním jednáním či nejednáním, svou aktivitou či letargií.
Nakonec, jak říkal už Havel: “Soukromý život bez dějinného horizontu je čirá fikce, atrapa a v posledku vlastně lež.” Mám za to, že tím myslel to, co profesor Koukolík v trochu jiném kontextu pojmenovává jako mechanickou demokracii. V ní už nejde ani náhodou o funkční a relevantní systém odpovědného výběru demokratických zástupců, jako spíš o něco, co se dá připodobnit automatu na kafe. V mechanické demokracii má stejnou váhu hlas plně informovaného jedince jako hlas člověka politicky pologramotného, který ani neví, čemu nebo komu hlas dává a komu, čemu a proč vlastně slouží jako dobře namazané kolečko.
Mechanická demokracie popisuje stav společnosti, v níž voliči jednou za volební období pod vlivem masové propagandy odevzdají hlasy těm stranám a jejich představitelům, jejichž propaganda je ovlivnila nejvíce.
Ani náhodou se nelze zamýšlet nad hodnotovou trajektorií vědomý občan – hodnotová demokracie – zodpovědný stát.
Asi je na čase vrátit se tak trochu k Havlovi. Nebo rovnou k Masarykovi.
Začít uvažovat nad tím (znovu), kdo jsem, kde jsem a jaký je svět kolem mě. A co s tím mohu a chci udělat.
Ne pro prachy. Ne pro křesla bůhvíkde. Ne pro blesky fotoaparátů a lajky na Fejsu. Ale pro sebe a svoje svědomí, pro svou spolu-zodpovědnost, kterou mám, i když se mi to třeba nemusí líbit. A ze které mě nikdo nevyváže. Rozhodně ne žádný z nebe spadlý spasitel.
Je to ne mně. Na vás. Na nás.
To je ta havlovská nepolitická politika. Tady začíná. V aktivním občanství. V občanství, které si je vědomo vzácnosti hodnot, jakými jsou svoboda a demokracie. V jejich nesamozřejmosti. A v tom, že za ně já, stejně jako vy – nesu svůj díl odpovědnosti. A v tom, že na mě – stejně jako na vás – záleží, kudy tenhle proud času poteče dál.
Miloš Vystrčil se zachoval právě v tohle duchu. A chtěl bych mu za to poděkovat.
To, že z toho je takové haló svědčí jen o tom, jak moc jsme se jako společnost nechali vzdálit a vyprázdnit od hlubších významů toho, co to vlastně ta demokracie, svoboda a hodnoty znamenají.
Zdá se mi ale, že ne tak nadobro. Nakonec, naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.
Líbil se vám článek? Můžete mě podpořit tím, že mi koupíte kafe 😉