Sestup do pandemického pekla nás (snad) obohatí. Když už tam musíme jít.

| Glosy

Osobní i celospolečenské zakoušení téhle nekonečné pandemické krize jde vnímat nejen negativně a mám za to, že v sobě skrývá příležitost na první pohled skrytého smyslu. Totiž – může se stát pro nás všechny transformační zkušeností. (vy kdo chcete přestat číst, protože cítíte ezoteriku, prosím, nepřestávejte. O tom to není.)
To, že nás tahle zkušenost může pozitivně proměnit, říkám s plným vědomím reálných komplikací a existenčních ohrožení, se kterými se potýkáme. Ani v nejmenším je nezlehčuji, ani nepřehlížím. Pokouším se jen podívat se o kousek dál za ně – a do větší hloubky. To, že se na ní budeme dívat konstruktivně, nám může pomoci.
Mám totiž dojem, že už tak dlouho už žijeme v hořícím domě, že jediné, co nás zajímá jsou plameny a hasící přístroje. To, že už hoří i v nás samotných, si moc neuvědomujeme. Stejně jako to, co s námi dlouhodobý pobyt v takovém prostředí udělá. A o tom, že bychom uvažovali o světě mimo prohořívajícími zdi tam venku, už neuvažujeme skoro vůbec.
Temnota a nejistota není něco, co bychom si dobrovolně vybrali. Nikdo příčetný by to asi neudělal a proč taky. Přesto tady je a my s tím nic nenaděláme. Nic kromě toho, že zkusíme tmou proniknout, zorientovat se v ní a vytěžit z ní co se dá.
Věřte mi, že popírání a zlehčování je sice lehce dosažitelné a úlevné, ale nikam nevede a nepovede. Jestliže nevezmeme vážně stávající situaci, jestli nás dostatečně nepřesvědčí k odpovědné akci, přijde nevyhnutelně krize ještě hlubší a ještě bolestnější. Že je to právě takhle, dokazuje pozvolný, ale setrvalý pád celé naší země do stále temnější propasti. Za tenhle lehkovážný sestup jsme doposud zaplatili skoro 20 tisíci mrtvými. Ale zjevně nám to nestačí.
Připomíná mi to Dantovo peklo, popsaného už před sedmi sty lety v Božské komedii. To má devět pater a čím v něm sestoupíte hlouběji, tím se setkáte s horším, trýznivějším a bolestnějším utrpením. Jsme lapeni v břiše Jonášovy velryby, která se přesunuje aniž bychom věděli kam. Dost pravděpodobně se ale jedná o místo, kam se máme dostat i my.
Naše společnost – náš národ – se zjevně rozhodl (nebo potřeboval) za vytrvalé aktivity svých představitelů – prozkoumat nejhlubší dno zoufalství a nicoty. Zdá se mi, že je to něco, co si naše společnost a náš národ potřebuje prožít. Zdá se mi, že nás v téhle synergii už nic nemůže zabrzdit.
Takže se pojďme vrátit k první větě mého příspěvku. K onomu pozitivnímu aspektu.
Mám za to, že když se přestaneme soustředit jen na ty únavné plameny a hasičáky, můžeme v sobě najít nové zdroje, nový pohled na tu naši realitu. O něco vědomější a smysluplnější, například. To, že jsme vystaveni události, která nás dostává na samý okraj existence i to, že se temnotou budeme prokousávat zatraceně dlouho, může zrodit novou kvalitu, objevit v nás samotných nové možnosti.
Tahle temná období jsou charakteristická hlavně tím, že nás zahlcují pocitem, že nikam nesměřují, že nic nemá smysl ani význam. Ale tak to nemusí být. Jsme uprostřed zkušenosti, která nás proměňuje, ať chceme nebo ne. Setkáváme se po letech se svými obavami, strachy a otázkami hodnot, života a smrti, které nás přesahují. Konfrontují nás s nimi – aniž bychom to chtěli – nebo právě možná proto. Možná že směřujeme k jejich redefinici – každý sám za sebe, stejně jako my všichni coby národ a společnost.
Dostáváme se na periferii našeho rozumu – našich dosavadních mentálních modelů. Vnímám současné poloslepé pološílenství českého národa hlavně jako upozornění, jako zprávu o stavu nás samých. Současná situace nás odvedla na zvláštní místa, která otevírají nové obzory a možnosti. Nenechme se jimi strhnout, ale nebojme se jich využít. K vlastní, stejně jako společenské proměně. K oddělení toho, co nás obohacuje od toho, čím jsme poškozováni.
Přál bych si, aby se nám to povedlo.

Comments are closed.