Zóna zájmu: Byl jednou jeden holokaust…
Uff.. to je teda film…
Kdybych psal recenzi Zóny zájmu, mohl bych třeba napsat, že jde o pohlcující mikrosvět jedné rodiny s pěti dětmi, matkou zkrášlující zahradu a otcem, který své děti vozí na loďce a čte jim pohádky na dobrou noc. A který je jen tak mimochodem taky úspěšným manažerem a workoholikem, pilným, aktivním a přičinlivým zaměstnancem největší mašinérie na zlo, jaké kdy lidstvo poznalo, totiž holokaustu.
Mohl bych napsat i to, že přestože jde o realistické ztvárnění střípku života Rudolfa Hösse, velitele koncentračního tábora Osvětim, v celém filmu neuvidíte jediného vězně, jediný akt násilí a utrpení, žádná zvěrstva, na které jsme z filmů s podobným tématem zvyklí. Za celý film se za zeď továrny na smrt ani nepodíváte, odehrává se totiž před ní, tam, kde Höss bydlel a měl zahradu a kde si v bazénku hrály jeho děti.
Kdybych psal recenzi, asi bych se zmínil o tom, že v tomhle filmu je nelidskost skrytá a tušená, jen občas uslyšíme vzdálený ruch, dusot nohou, tlumený a neokázalý výstřel nebo výkřik, jen tak mimoděk, což v kontrastu s vědomím zrůdností věcí, které jak víme, se zdmi Osvětimi děly, vyvolává tíseň, dusivý pocit k zalknutí, atmosféru k nesnesení. Abnormalita doby, každodennost zla, genocida jako čistě logistický proces pracující s „nákladem“ a nacismus jako verze moderního korporátu s výkonnými manažery, kteří jsou jen kolečky v systému, kteří jen dobře dělají svou práci. V souzvuku s mechanickou přesností a nezúčastněností party uklízeček, které dnes a denně expozici v Osvětimi po sedmdesáti letech luxují a leští.
To všechno bych mohl napsat.
Ale nic z toho by nevystihlo pocit, který si z toho filmu možná jako já odnesete. Mrazivé znepokojení z rutiny, kterou asi každý z nás zná ze své práce, z každodenních opakujících se okamžiků našich životů, které se jen shodou okolností odehrávají ve šťastnějších dobách. Pocitů nepostřehnutelnosti toho velkého a podstatného, v čem žijeme, totiž kontextu dějin, které se teprve dnes a denně píšou. A které pomáháme psát hlavně svou lhostejností a zahleděností do sebe samých.
Za mě 90 procent.
Ke shlédnutí na Kviff
