Sokrates: Následovat argumenty tam, kam vedou

Existuje jen jedno dobro, a to je vědění. Existuje jen jedno zlo, a to je nevědomost.“

„Ten, který snesl filozofii z nebe na zem,“ prohlásil o Sokratovi Cicero. Porodní bába myšlenek, říkával sám o sobě skromněji. A přestože po sobě nezanechal žádné filozofické spisy, je jedním ze zásadních zakladatelů západního kritického myšlení.

A přitom nedělal nic jiného, než že mluvil s lidmi. S každým, kdo o to stál. Nehrál si na vzdělance ani intelektuála, peníze ho nijak nepřitahovaly a po celý rok chodil v ošuntělých šatech a bos. Za vyučování a vzdělávání svých spoluobčanů si žádné peníze nebral – ne však proto, že by je považoval za něco apriori špatného, ale spíš proto, že mu na nich prostě nezáleželo. „Nestaral jsem se o to, oč se starají lidé, o vydělávání peněz, hospodaření, o vojevůdcovské hodnosti, řečnění k lidu a vůbec o úřady a politické strany a zápasy, jaké se v obci vyskytují, neboť jsem o sobě uznal, že jsem vskutku příliš svědomitý, abych zůstal bez pohromy, kdybych šel do těchto činností,“ říká Platónovými ústy v knize Obrana Sokrata.

Nicméně i přesto, že se nikam nedral, nabyl věhlasu a vlivu, který jeho spoluobčané nemohli už dál přehlížet. Byl totiž něčím, čemu dnes říkáme aktivista. Stal se prototypem a předobrazem „nepolitické politiky“.

Není divu, že byl mnohým nepohodlný a vadil. Obvinili ho, že kazí mládež (k jeho nejvěrnějším posluchačům patřili hlavně mladí lidé z dobrých rodin, ti, „kteří mají nejvíce volného času, synové nejbohatších občanů“) a kromě toho se „dopouští přečinů tím, že zkoumá věci pod zemí i nebeské, nevěří v bohy, že slabší důvody činí silnějšími a že témuž učí i jiné“. Jeho vliv na straně jedné a bezbožné tázání se po věcech, na které se běžný a spořádaný občan přece neptá, jeho zpochybňování samých základů stávajícího systému na straně druhé začalo vadit natolik, že stanul před tribunálem a byl odsouzen k smrti. Ke všeobecnému překvapení přijal rozsudek velmi klidně. Po procesu odmítl příležitost k útěku a zvolil důstojnou smrt vypitím jedu.

Sokrates měl za to, že člověk má být veden k sebepoznání, k tomu, aby pochopil, co je pro něho dobré a co nikoli. Tohle poznání se nemělo nabývat nějakým cíleným vyučováním nebo přednáškami, ale formou dialogu, rozmluvy. Cílem bylo podnítit partnera, aby se zamyslel nad mravní problematikou života, nad otázkou, jak správně žít, a postupně společně hledat směr správného života. Sokrates při dotazování používal různých metod. Často vyvracel společníkovi jeho tvrzení, o kterých si byl on sám jistý, a zavedl ho tak do úzkých, takže nakonec došlo k tomu, že dotazovaný vlastně vůbec neměl jasno a začal si protiřečit. Účelem bylo vyvést člověka z oné domnělé jistoty, připravit ho o ni, a tím ho podnítit k hledání jistot skutečných.

A tak si Sokrates s lidmi prostě povídal. Jeho metoda přežila a dnes jí říkáme sokratovský dialog. Ten je veden metodou indukce – tedy způsobem, který vede úsudek od konkrétních případů k obecnému, přičemž účastníci rozhovoru nepotřebují žádné formální vzdělání a vycházejí jen ze své vlastní zkušenosti. Je postaven na tom, že se tazatel snaží tázaného přimět k tomu, aby více přemýšlel nad tím, co říká, aby svá tvrzení a argumentaci promýšlel do důsledků, což by mělo přinést nové pohledy na věc, nové úhly pohledu, a tím možná i zpochybnění jeho stávajících postojů. Lze jej použít k řešení konkrétních etických nebo filozofických otázek.

Induktivní sokratovský způsob přemýšlení má samozřejmě svá problematická místa, která stojí za zmínku a která je dobré si uvědomit. Sokratici probírají své skutečné zážitky a zkušenosti s daným tématem, přičemž obecnější odpověď je vždy ukotvena ve vlastní zkušenosti. A právě to může být problém. Hlavně proto, že tento přístup usuzování z jednotlivostí na celek může ve větší než obvyklé míře podléhat logickým klamům, vycházejícím především z porušování statistických pravidel.

Induktivním usuzováním se lze snadněji dopustit unáhleného zobecnění. A to prostě proto, že velikost vzorku je ve vztahu k celku, na který se usuzuje, příliš malá (souseda okradl Rom, tudíž všichni Romové jsou zloději atd.). S tím souvisí usuzování z nereprezentativního vzorku. Znamená to, že vzorek, který je zdrojem informací, se významně liší od celé populace. Jiný, ale výstižný příklad uvádí Koukolík, když píše o lidech, kteří naletěli na koupi bedýnky s ovocem, v níž jsou ty nejlákavější, nejčerstvější a nejnablýskanější plody naskládány navrchu, zatímco pod nimi se skrývají kousky otlučené a nahnilé. Podobných příkladů lze najít mnoho a asi není třeba je zde vypisovat.