Svoboda slova v časech dezinformací. Oslepí demokracii vlastní pravidla?

Známé úsloví „mezi Skyllou a Charybdou“ se používá v situaci, kdy si člověk musí vybrat mezi dvěma stejně nebezpečnými nebo nepříznivými možnostmi, přičemž každá z nich přináší riziko – ať už se rozhodne jakkoli, bude čelit nějakému problému nebo újmě. pochází z řecké mytologie, konkrétně z Homérovy Odysseie, kde hrdina Odysseus musí proplout úzkou úžinou, v níž číhají dva mořští netvoři: Skylla – obluda s několika hlavami, která požírá námořníky z lodí, jež se k ní přiblíží. Druhá je Charybda – mořský vír, který pohlcuje celé lodě.

Odysseus si tak musí vybrat: buď proplout blízko Skyllou a přijít o několik mužů, nebo riskovat úplné zničení lodi u Charybdy.

Ve stejné situaci se nedávno ocitl Ústavní soud, když rozhodoval o hranici mezi svobodou slova a dezinformacemi.

Příběh svobody pro dezinformátora

Před časem Ladislav Vrabel na sociálních sítích vykřikoval, že Česko chce útočit na Rusko. Konkrétně říkal, že „“ naše vláda velice jasně říká, s kým budeme ve válce. To znamená, naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými hlavicemi ze stíhaček“. Kvůli těmto svým výrokům posléze čelil obžalobě. Na tom, že šlo o šíření poplašné zprávy, se shodla celá justiční soustava, zasáhl ale Ústavní soud, který rozsudek nad Vrabelem zrušil.

Svoboda projevu je to nejcennější, co v demokracii máme, řekl k rozsudku novinářům soudce Tomáš Langášek poté, co Ústavní soud (ÚS) vyhověl stížnosti Ladislava Vrabela. Ten původně dostal peněžitý trest 10.000 korun za šíření poplašné zprávy, která spočívala v tvrzení, že Česko plánuje jadernými zbraněmi z letounů F-35 zaútočit na Rusko, a že proto hrozí odvetný ruský útok. ÚS se v tomto případě postavil proti kriminalizaci projevů na sociálních sítích, trestní stíhání považuje za nejzazší možnost.

Soud v nálezu připustil, že stát a společnost musí čelit dezinformacím, ale zároveň při tom musí chránit svobody lidí. Ke kriminalizaci je třeba přistupovat s velkou obezřetností, rizika jsou příliš vysoká, míní ÚS. Vrabelova kauza se vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. (Česká Justice)

Samotný výrok Vrabela označil za „projev spíše politické povahy (byť s prvky dezinformace).“ Soudce dále uvedl, že trestný čin šíření poplašné zprávy typicky postihuje například nahlášení bomby v nemocnici nebo lživý výkřik „Hoří!“ v plném divadle, protože může vzniknout panika nebo dojde k jiným škodám. „Kriminalizovat diskusi na sociálních sítích, jakkoliv je zavádějící, lživá, nepravdivá, je problematické už proto, že tam bezprostřední nebezpečí tohoto typu nehrozí.“

Soudce poukázal i na to, že na sociálních sítích lze jakékoliv informace rychle buď vyvracet, nebo verifikovat. Soud v nálezu zmiňuje model „tržiště idejí“, kde jsou informace a projevy testovány, popřípadě vyvraceny, v pomyslné soutěži. (https://www.ceska-justice.cz/2025/03/ustavni-soudce-langasek-svoboda-projevu-je-to-nejcennejsi-co-v-demokracii-mame/)

Můžeme tu donekonečna diskutovat o tom, nakolik je konkrétní výrok jednoho člověka relevantním rizikem či nesmyslem, jež prohlédne i malé děcko, nebo se pokusit trochu povznést a pokusit se pojmenovat v duchu Marka Aurelia podstatu věci, která – podle mého – zůstává trestuhodně komentátory opomíjena.

Slepá skvrna demokracie

Jakkoli lze argumentaci ÚS akceptovat, je nutno jedním dechem označit slepou skvrnu, o níž je nutno vědět, přestože vzhledem k nepokrytí v české legislativě ji nelze jakkoli hodnotit či postihovat. Připadá mi však podstatná.

Pokud se zaměříme – stejně jako ÚS – pouze na okamžitou „reálnou škodu“ nebo „bezprostřední hrozbu“ jako podmínku pro zásah trestního práva, můžeme snadno přehlédnout dlouhodobé, kumulativní účinky dezinformací.

Nikdo nezpochybňuje, že trestní právo je a má být skutečně reaktivní nástroj – a má tedy zasahovat až tehdy, když se něco „stane“, je však otevřeně konstatovat, že toto ignorování dlouhodobého dopadu dezinformací skutečně může být slepou skvrnou čistě reaktivního přístupu, a stejně tak zásadním rizikem pro demokracii.

Kumulativní účinky dezinformací a podrývání důvěry nemusí být okamžitě viditelné, ale postupně podkopávají důvěru ve společenské instituce, polarizují společnost nebo oslabují demokratické procesy. Například šíření lží o volbách nebo zdraví nemusí způsobit okamžitou katastrofu, ale v delším horizontu může vést k apatii voličů, odmítání vědy nebo destabilizaci.

Dezinformace mnohem častěji často působí jako pomalý jed, jehož dopady se projeví až po letech, v míře menší se setkáváme s dopady bezprostředními.

V okamžiku, kdy míra rozleptávající nedůvěry ve stát a jeho instituce přesáhne kritickou mez, se demokracie začne nezvratně drolit, a po ní nejčastěji nastupuje nějaká forma autokracie, či přímo totalita. To prosím není argumentační faul „šikmá plocha,“ jak by se mohlo na první pohled zdát. To je historická, mnohokrát prověřená zkušenost.

Spoléhat se na existenci nějakých fact-checkerů (jak naznačuje ÚS) v éře sociálních sítí fakt nestačí. Například studie z MIT, (Vosoughi et al., 2018), ukazuje, že dezinformace se šíří rychleji a hlouběji než fakta, což naznačuje, že jejich síla spočívá v masovém dosahu a opakování, nikoli jen v jednorázovém incidentu. Nadto připočtěme poměrně známý psychologický fakt, totiž že lidé postupem času zapomínají, kde mají jejich přesvědčení počátek, odkud se vzala – a to je I jeden z důvodů toho, proč se například propagandistické kampaně cizích států zaměřují na dlouhodobé rozsévání nedůvěry ve společnosti, k čemuž jim slouží libovolné téma, které je zrovna po ruce.

Ústavní soud tímto rozsudkem konstatoval, jak trefně poznamenala Radka Typltová ve svém komentáři na Info.cz, totiž že dezinformátoři mohou odteď beztrestně lhát, a to, co je napsáno na české standartě, už neplatí.

Jako ozvěna po celou dobu psaní tohoto komentáře se mi vrací proslavený výrok Václava Havla o tom, že „přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatím co těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“

A tak se mi zdá, že si i my raději svazujeme dobrovolně ruce a odevzdáváme hlavy a duše vlastních spoluobčanů do náruče dezinformátorů, populistů, demagogů a totalitářů a doufáme, že to nějak dopadne. A v usilovném nicnedělání nás nepřesvědčí ani vytrvalá varování českých bezpečnostních složek, která právě dezinformace a cizí propagandu dlouhodobě označují za jedno ze zásadních rizik pro naši demokracii.

Tato vláda svou příležitost – zdá se – promeškala. Zcela rezignovala na legislativní obranu proti hybridním hrozbám, propagandě a dezinformacím. A jakkoli mohu chápat obtíže a politické náklady, které i jen ůvahy na toto téma s sebou přinesly, nemohu se zbavit dojmu, že tím promeškaly výrazné okno příležitosti, které se už – vzhledem k meinárodní I vnitrostátní situaci – už nemusí opakovat.

Zdroje:

Nález ÚS

Vosoughi et al., 2018 – The spread of true and false news online