Živnou půdou pro vznik a rozvoj extremistických hnutí je doba nejistá, roztřesená a nervózní, doba plná životních a ekonomických nejistot. Doba, v níž se rozmělňují sociální vazby. Doba, která pulzuje strachem a frustrací a v níž nenávistné, destrukční proudy snadno pronikají do mainstreamu mediálního a politického.
Principy
Nejedná se přitom o principy nikterak nové a lze je vztáhnout na radikály nejen historické, ale i ty současné. Není náhodou, že vzestupu nacismu v Německu předcházela dlouhodobá a drtivá ekonomická a politická krize; či že v době nepříliš vzdálené náhle propuknuvší krize migrační rozvířila nenávistné a extrémní postoje po celé Evropě.
S touto tezí se shoduje i studie „Kvalitativní popis psychologie osobnosti pachatele extremisticky, rasově motivované a xenofobní trestné činnosti (dále jen Studie MV)“ vydaná českým Ministerstvem vnitra v roce 2012. V ní nalezneme popis subjektivních a objektivních faktorů, které jedince k příklonu k radikalismu predisponují. Pomineme-li genetické vlivy a výchovu, pak kromě individuálních vlastností jedince jde ale i o faktory společenské: vysokou nezaměstnanost, nízké vzdělání, častý výskyt náboženských a rasových předsudků ve společnosti, stejně tak jako vyšší podíl imigrantů či etnických a náboženských skupin mezi ostatním obyvatelstvem. Vliv má také převažující politická orientace společnosti.
Co je extremismus?
Definic je mnoho. My si vystačíme s tou, kterou používá české ministerstvo vnitra.
Pojmem extremismus jsou označovány vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem, vyznačují se prvky netolerance, a útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku. Mezi tyto principy patří:
- úcta k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy),
- svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát (čl. 1 Ústavy),
- nezměnitelnost podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy),
- svrchovanost lidu (čl. 2 Ústavy),
- volná soutěž politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů (čl. 5 Ústavy),
- ochrana menšin při rozhodování většiny (čl. 6 Ústavy),
- svoboda a rovnost lidí v důstojnosti a právech, nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národního a sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení (čl. 1, čl. 3 Listiny základních práv a svobod).
Extremistické postoje jsou způsobilé přejít v aktivity, které působí, ať již přímo nebo v dlouhodobém důsledku, destruktivně na stávající demokratický politicko – ekonomický systém, tj. snaží se nahradit demokratický systém systémem nedemokratickým (totalitním nebo autoritářským režimem, diktaturou, anarchií). Tímto typem aktivit se zabývá Bezpečnostní informační služba na základě zákona č. 153/1994 Sb., dle § 5 písm. a).
V právu není pojem extremismus nijak definován. Zejména v souvislosti s rasově motivovanou trestnou činností se můžeme setkat s pojmem extremistická trestná činnost nebo trestná činnost s extremistickým podtextem. Pod tímto pojmem Ministerstvo vnitra rozumí ty formy trestné činnosti, o nichž je důvod se domnívat, že byly extremistickými postoji motivovány nebo ovlivněny. Alternativně lze v řadě případů používat i pojmu kriminalita motivovaná rasovou, národnostní nebo jinou sociální nenávistí3. Jde o jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu nebo přestupku a jeho pohnutkou je apriorní nenávist vyplývající z příslušnosti adresáta útoku k rase, národnosti, náboženství, třídě či jiné sociální skupině, přičemž specifickým typem zařaditelným do této kategorie kriminality jsou také útoky proti symbolům či představitelům existujícího společenského systému, jsou-li motivovaná apriorní nenávistí vůči němu. V praxi se může jednat především o následující trestné činy:
- obecné ohrožení,
- násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci,
- hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob,
- podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod,
- výtržnictví,
- vražda,
- ublížení na zdraví,
- omezování osobní svobody,
- vydírání,
- omezování svobody vyznání,
- porušování domovní svobody,
- porušování svobody sdružování a shromažďování,
- poškozování cizí věci,
- genocidium,
- založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka,
- projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka,
- popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia,
- persekuce obyvatelstva.
Proč ale určitý typ jedince snadno podlehne ideologií radikálních hnutí?
Studie MV má za to, že libovolná extrémistická ideologie „poskytuje svým přívržencům velmi srozumitelný, jednoduchý a emočně přesvědčivý model fungování světa, ve kterém může nejistý, nezralý a dospívající jedinec nacházet jistotu. Jednoduchý model světa je na bázi: „my jste ti dobře“ a „vy jste ti zlí“. Jedná se o černo-bílé vidění, které pojetí světa zjednodušuje a tím i zkresluje.“
A dále: „Hlavní potřeby, které jsou v rámci skupiny uspokojovány a motivy ke členství jsou: potřeba patřit někam, pocit sounáležitosti se skupinou, pocit moci a síly vyplývající ze skupinové identity, posilování vlastního ega a uspokojení z možnosti zastrašovat své okolí (oblečením, účesem, skupinovou činnosti), a díky tomu se zbavit vlastních strachů z okolí.“
Strach, tedy pocit ohrožení, bychom rozhodně neměli opomíjet. Cítíme-li se být ohroženi, „přikládáme zdroji strachu často větší moc, než reálně má. Pokud tedy nejsme v tomto směru dobře vycvičeni, snadno uděláme kognitivní chybu ve vyhodnocení závažnosti nebezpečí a můžeme reagovat nepřiměřeně, když máme k dispozici nástroj, který nám to dovolí,“ píše psycholog Jan Kulhánek v jednom ze svých článků[1]. Jsme-li současně obklopeni soudržnou skupinou stejně smýšlejících, kteří se ve svém přesvědčení podporují, je na malér zaděláno.
Sociolog Lewis Coser v díle The Functions of Social Conflict (1956) popisuje, jak snadno může být: „vyhroceně zformovaný nepřítel pak stigmatizován jako ne-člověk, jako nebezpečné monstrum představující bezprostřední, přímo apokalyptické nebezpečí. Do obrazu nestvůry musí být napasováno co nejvíce toho, co lidé nenávidí, pokud je to jen trochu možné, je nutné nevynechat ani sexuální tematiku. Takto vytvořená nepřátelská zrůda se stává se absolutním nepřítelem a proto je v boji proti ní dovoleno použít i absolutních prostředků. Toto možno nazvat diskursem nenávisti.“
Jak se diskurz nenávisti může projevit? Možností je celá řada, stejně jako konečných důsledků:
Pogrom po holocaustu
V polském městě Kielce se 4. července 1946 odehrála tragédie, která se po zcela čerstvé zkušenosti s holocaustem zdá neuvěřitelná a absurdní. Rok po pádu hitlerovské Třetí říše a celosvětovém odsouzení jejího vyhlazovacího programu byli v Polsku opět nevinní Židé na základě starých pověr a vymyšlených obvinění lynčováni několikatisícovým antisemitsky naladěným davem. Celkem zahynulo 42 osob (mezi nimi 10 žen a šestitýdenní dítě), později na následky zranění zemřely ještě dvě osoby. ( Petr Šimíček, Moderní dějiny)
Radikalizaci se ale daří i dnes. Posuďte sami.
Příklad 1: Žhářský útok ve Vítkově se odehrál v noci z 18. na 19. dubna 2009 ve městě Vítkov na Opavsku. Čtyři čeští neonacisté Ivo Müller, Václav Cojocaru, David Vaculík a Jaromír Lukeš zapálili pomocí tří zápalných lahví dům obývaný romskou rodinou. Následkem požáru byli zraněni tři lidé, kteří v té době pobývali v budově. Nejvážněji byla zraněna dvouletá Natálie, která utrpěla život ohrožující popáleniny třetího a čtvrtého stupně na více než 80 % těla. ( Zdroj: iDnes )
Příklad 2: Demonstrace v Přerově ( duben 2009)
Demonstrace asi 400 pravicových extremistů v Přerově přerostla v pouliční bitku radikálů z policií. Radikálové chtěli proniknout do míst obývaných Romy, v tom jim ale policie zabránila. Největší střet proběhl po uskutečnění relativně klidného pochodu městem v oblasti autobusového nádraží, vzduchem létaly kusy laviček, dlažební kostky, dýmovnice a rozbušky. Akci s názvem Pochod proti rasismu svolali do Přerova Autonomní nacionalisté spolu s aktivisty Národního odporu, do opozice se jim postavili antifašisté. Na pořádek dohlíželo 700 policistů, kteří zatkli celkem 31 lidí, zranění byla na všech třech stranách. (Zdroj: ČT)
Příklad 3: Demonstrace proti běžencům a EU, Praha, Červenec 2015
Po proslovech pochod zamířil k Úřadu vlády, kam dorazil kolem 19. hodiny. Demonstranti po cestě vykřikovali hesla jako „Čechy Čechům“, „My jsme národ“ nebo „My jsme tady doma“. Účastníci, kteří varovali například před „hordami nadržených černochů“, třímali mimo jiné makety šibenic s nápisem „Za vlastizradu“. Té se podle demonstrujících dopustili někteří čeští politici. ( Zdroj: iDnes)
Zajímavé shody v radikalizačních tendencích najdeme v americké studii o kořenech vzniku teroristických organizací autorů McCauleyho a Segala. V ní je popsán princip samotné radikalizace, který ale neplatí samozřejmě jen pro teroristy. Ta nevzniká náhle, ale postupně a: „pomalu roste mezi lidmi, které svedl dohromady sdílený pocit křivdy a přiživuje jejich hněv. Jelikož jejich komunikace probíhá v izolaci od umírněných vlivů, jejich postoje se postupně stávají extrémnějšími. Sociální zesilovač umocňuje sílu přijímaných informací. Výsledkem jsou násilné činy, které by lidé, odděleni od skupiny, nikdy nespáchali.“
Takový jev se označuje jako sociální imploze a zmiňuje se především v souvislosti se vznikem sekt. Stejné principy ale můžeme aplikovat na jakoukoli vysoce soudržnou skupinu se sklony k izolacionalismu.
Takové shlukování znamená postupné slábnutí vnějších vazeb, až se nakonec skupina ponoří sama do sebe. Každý člen je nakonec v kontaktu pouze s jinými členy skupiny. Ztrácí se tak přístup k protiargumentům, ke korektivu zpětné vazby.
Meyers v této souvislosti upozorňuje na výzkum americké Národní výzkumné rady (NRC), který se zaměřil na proces zrodu teroristy. Ten mimo jiné zahrnuje výše zmíněnou důslednou izolaci jedince od jiných názorů, doplněnou o dehumanizaci potencionálních obětí a nulovou toleranci nesouhlasu ve skupině. Jde tedy o striktní rozdělení na „my“ a „oni“. A „oni“, „ti druzí“, „ti zlí“ vlastně ani nejsou lidmi je záhodno s nimi podle toho nakládat. Vždyť si to přece zaslouží.
Recept na násilné chování
Když dojde na skutečné extrémistické násilí, zajímavým poznatkem Studie MV ( viz výše) zůstává, že u cca 50 % pachatelů násilné extremistické trestné činnosti převažují motivy, které nejsou přímo spojeny s ideologií samotnou a z velké části jde o důsledek skupinového ovlivnění.
Autoři to dokládají mimo jiné citací ze soudně znaleckého posudku konkrétního pachatele násilné trestné činnosti: „Kdyby se (pachatel) setkal s lidmi, kteří ho budou akceptovat, nabídnou mu citově uspokojivý vztah a budou zastávat jinou ideologii, nebude pro něho problém svou osobní filozofii změnit.“
Z toho vyplývá, že hledat příčinu násilnického a radikálního jednání jen a pouze v ideologii či víře je skutečnost nevystihující. Jsou to právě vysoce neuspokojivé sociální vztahy, odmítání a vylučování ze společnosti či šikana, v kombinaci s nestabilní osobností, které tvoří společně potenciálně vysoce výbušnou směs násilného chování.
Výzkumníci Leary a Kowalski[2] tyto znaky rozpoznali u 13 z 15 zkoumaných smrtících útoků se zbraní na amerických školách. Odmítání hraje významnou roli nejen u jednotlivců, ale i v rámci předsudků, jimiž většinová společnost odsuzuje menšiny. Sociální vylučování uvnitř těchto menšin zvyšuje pravděpodobnost agresivního, antisociálního, ale i sebedestruktivního jednání, omezuje chuť ke spolupráci a následování pravidel.
Je přirozenou potřebou usilovat o přijetí sebe samého druhými, stejně jako o respekt. A když lidé postrádají toto přijetí, chybí jim pozitivní osobní identita, často hledají sebeúctu v identifikaci se skupinou (Meyers). To je i důvodem, proč „znevýhodněná mládež často nachází hrdost, sílu a bezpečí v přičlenění se ke gangu. Když se osobní a sociální identity spojí v jedno – lidé jsou pro svoji skupinu ochotni i zemřít (Goméz, 2011). Právě tady je třeba hledat příčiny toho, proč se silní nacionalisté identifikují a definují sebe samé prostřednictvím ideje národa.
A možná právě v tom je zakopaný pes. Takže ačkoli Jerrold Post původně mluvil o terorismu, jeho slova ve zkratce jsou stejně platná i pro radikalizaci obecně: „Z dlouhodobého hlediska je nejúčinnější politikou zabránit potenciálním rekrutům, aby do hnutí vůbec vstoupili.“
Jak? Sociální psychologové považují za nejúčinější prevenci proti radikalizaci otevřenější společenství, v níž by se všichni lidé mohli cítit přijímáni jako plnohodnotní členové. Což se jistě snadněji řekne než udělá. Nicméně jako výchozí bod bychom nevylučování a neodsuzování na základě předsudků měli mít na paměti. Sociální psycholog Haidt[3] označuje lidi za tvory vyprojektované ke skupinově orientované spravedlnosti, kteří jsou „výrazně intuitivní“ a jejichž „strategické rozhodování je řízeno podvědomými pocity. Z tohoto důvodu je obtížné – ale ne nemožné – navázat spojení s těmi, kdo žijí v jiných (morálních) matricích, jež jsou často postaveny na takových konfiguracích dostupných základů morálky, které jsou nám samotným cizí.“ Doporučuje ale nevzdávat se příliš rychle a zároveň se vyvarovat zbrklosti. Přitom navrhuje nezačínat spornými tématy dříve, než se „nepodaří najít pár věcí, na nichž se dá shodnout, nebo dokud se pomocí jiných prostředků nepovede vnést do ovzduší aspoň trochu vzájemné důvěry.“
Obrátíme-li v obecné rovině znaménka předpokladů k vytváření extremistického podhoubí ze záporných v kladná, můžeme se závěrem dozvědět toto: radikalismu a extremismu se bude dařit výrazně hůře v klidných, mírových dobách, ve společnosti, která bude vzdělaná a nebude trpět přílišným materiálním nedostatkem či nezaměstnaností, a v níž nebudou výrazně destruovány rodinné a komunitní sociální vazby. Ve společnosti, která bude jednat uvážlivě a zdůrazňovat spíše jednotu a vzájemnost, než netoleranci. A v neposlední řadě ve společnosti, která nebude ze svých řad vylučovat druhé.
Obklopit se stejně smýšlejícími z vás samozřejmě nemusí udělat hned násilníka, xenofoba a teroristu. Ovlivnění může nabýt i mnohem obyčejnějších a jemnějších, přesto však podobně iracionálních podob.
Zdroje:
[1]Kulhánek Jan, Mít zbraň. Www.psychologie.cz/mit-zbran
[2]Leary R. Mark, Kowalski M. Robin, Teasing, Rejection, and Violence: Case Studies Of the School Shootings, 2003
[3]Haidt J., Morálka lidské mysli
Links
Tento text je z valné části ukázkou z knihy Média, lži a příliš rychlý mozek, kterou si můžete koupit zde.