Přiznám se hned zkraje, už jsem dost okoralý. Za těch pár desetiletí, co chodím po světě, už jsem viděl hroznou spoustu filmů, strašnou hromadu průměrných a špatných filmů, které nestojí za vzpomínku, stejně tak takových, na které už jsem radši zapomněl. O to víc si cením těch, které mě i přesto dokážou vytrhnout ze zaběhaného kolečka stereotypního filmového vyprávění, banality a nicotnosti a zasáhnout až na dno duše, vyvolat silný emocionální zážitek třeba i přes to, že samy o sobě vůbec nejsou velkolepé.
Otec režiséra Floriana Zellera je jedním z nich. Vystačí si s několika pokoji jednoho bytu, jen s několika málo postavami a nenajdete v něm žádné triky, ohromující efekty a dechberoucí scény. V tomhle svém minimalistickém pojetí nezapře svou divadelní předlohu ve hře Le Père, kterou mimochodem napsal právě Zeller.
Velmi zblízka, velmi sugestivně a zároveň i citlivě vykresluje pocity člověka, který stárne a jehož zrazuje vlastní paměť, jemuž se svět rozpadá na kousíčky, kterých se nelze chytit, které jsou spíše ke zmatení, než aby člověku poskytovaly jistotu.
Jde o film vyprávěného z pohledu stárnoucího muže, bojujícího s nastupující ztrátou paměti a degenerací své vlastní mysli, která ho zrazuje drtivým náporem stařecké demence. Popisuje svět, v němž věci stále více postrádají své místo, lidé ztrácejí tváře a slova nejenomže nemají význam, ale stávají se mnohdy falešnou ozvěnou svých vlastních pokroucených vzpomínek. Sledování tohoto filmu nás vystavuje až nepříjemně mrazivé konfrontaci s lidskou nicotností, bytostně existencionálními otázkami po tom, kým vlastně jsme, co z toho, co si o sobě myslíme je vlastně pravda a jak mělké mohou být příkopy mezi tím, co za realitu považujeme a co je ve skutečnosti reálné. Divák je nepochybně při sledování tohoto filmu zmatený.
Jde nepochybně o záměr tvůrců filmu, ale zároveň o nebývale silnou sondu do vnitřního světa člověka, který se s rozpadem své vlastní osobnosti, svých vlastních vzpomínek a všech jistot musí potýkat sám. Protože všichni ti, které znal, mizí v důsledku jeho postupného zhoršování duševního stavu, v temnotách zapomnění, zmatku a chaosu, odkud není návratu.
Jde o rozsahem velmi malé existencionální drama, které před nás s nemilosrdnou naléhavostí, ale přesto se soucitem a respektem klade otázky, jež si sami sobě pokládáme buď jen velmi neradi, nebo je vůbec v koloběhu života nevnímáme.. Co z nás vlastně dělá to, čím jsme? Jaké to je, čelit rozpadu sebe sama, svému stáří, slabosti? A jak se cítí lidé v blízkosti člověka, jemuž se jeho dušení svět začal nezvratně hroutit?
Film The Father získal v roce 2021 hned dva Oskary, jednoho za Nejlepšího herce v hlavní roli pro Anthony Hopkinse, druhého pak pro režiséra za Nejlepší adaptovaný scénář. Film je shlédnutí na Netflixu (https://www.netflix.com/title/80231331)