Nevím teda, co se děje na vašich sociálních sítích, ale na těch mých je v poslední době plno koučů, přednášek o efektivitě, smyslu práce, života a tak.
Zčásti je to asi proto, že se vracíme do normálu, na válku za humny nelze myslet 24 hodin denně a nakonec všechny ty nejvyšší ideje nakonec ve finále přetlačí to, co mám nebo nemám v peněžence, jestli jsem ve svém životě šťastný nebo ne, jestli svůj život zabíjím vyplňováním tabulek v kanclu, nebo se nedejbože věnuju něčemu trochu užitečnému, a když ne, jestli mě to aspoň baví.
Prostě pěna dnů par excellence, jasně. Banalita. Ale reálná každodenní zkušenost taky.
Tak se mi zdá, že když zlo ve formě Babiše a Zemana na čas ustoupilo ze scény, navíc když se nám Putin svými tanky neprojíždí po zahrádce, lidi zas předstírají, že vedou normální život v normální době. A algoritmy sociálních sítí se tomu samozřejmě přizpůsobují.
Ale o to tu nejde. Prostě mi přijde, že defacto všechny tyhle nachytřelí prodavači teplé vody vám ve finále sdělí, že máte dělat, co vás uživí a baví, ideálně pohromadě. Že si nemáte brát osobně to, co si o vás myslí ostatní. Že se nemáte bát dělat si co se vám zachce. A tak.
Tak já pro vás mám zcela zadarmo jeden tip na film, který – pokud ho vezmete vážně, může mít zcela zásadní nejen motivační, ale úplně existencionální vliv na kvalitu vašich životů.
Ten film se jmenuje Yes man a hraje v něm můj oblíbenec Jim Carrey.
No a je to ve zkratce film o chlápkovi, který začne všemu, co do jeho života přichází, říkat prostě – ano. Jo, chci se naučit korejsky, jo, jdu si skočit bungee jumping, jasně že se naučím hrát na kytaru a tak dále. O to tu ale nejde.
(a teď přijde pointa 
)
)Ten film který vám může přijít debilní (proč taky ne), říká totiž jednu jednoduchou věc. Je o tom být tady a teď, plně se věnovat tomu co dělám a hlavně přijímat život jaký je, v tom nejklasičtějším třeba buddhistickém smyslu – Co nemůžeš změnit, to přijmi. Co nemůžeš přijmout, to nech být. Najdi si své místo, kde ti je fajn, dělej co tě baví a nedělej co tě nebaví. Tvůj život je příliš drahocenný na to, abys ho žil podle cizích představ. A tak.
No tak to to, co si můžete vzít z téhle napohled nablblé romantické komedie, ale samozřejmě nelze nikomu bránit, aby si to samé zabalil do pozlátka koučování a drahých kurzů, pokud chce.
A jasně, lidi chtějí. Jakpak by taky ne. Když se někdo tváří, že zná odpovědi, tak je to skoro to samé, jako kdyby je fakt měl, ne?
A je fakt na vás, jestli si na to přijdete sami, nebo k tomu potřebujete utratit pár desítek tisíc v mužských, ženských, nebo koučovacích a motivačních kruzích. Its up to you, babe.
Ale samozřejmě, uznávám, že lidi obvykle neví ani to, co je fakt baví, natož aby věděli, co je naplňuje, čemu mají věřit, co mají dělat, a už vůbec nemají ánung o věcech, které by si měli myslet, dokud jim to někdo neřekne. Odtud se líhne ta obliba spasitelů, vůdců a tak.
Protože oni to vymyslí za vás, oni vám řeknou kde máte být, co si máte myslet, co se vám má líbit a co ne, čemu máte věřit, a co máte nenávidět. Je to jako vždycky.
Ale ten vtip Yes mana je v tom, že nakonec zjistíte, co chcete vy sami. K tomu nepotřebujete ani kouče, ani vůdce, ani ideologii. A pak jste v zenu.
Tak good luck při hledání