Mám dva metry. A podle mé soukromé statistiky jsem byl letos už po sedmdesáté třetí dotázán – „Vy jste ale vysokej… že vy hrajete basketbal?“ A odpovídal jsem pokaždé trpělivě, zdvořile a s úsměvem někdy jen trochu nuceným, znovu a znovu ne. No ale řeknu vám po pravdě, že mě to už fakt nebaví.
Totiž abyste pochopili – měřím 201 centimetrů. Já samozřejmě chápu a jsem srozuměn s tím, že my, výškou poněkud převyšující obyvatele v české kotlině, jsme na ráně vždycky víc, než všichni ostatní.
Že je na nás odevšud vidět, že se nemůžeme libovolně schovat v davu a že jsme vlastně utlačovanou menšinou. Asi si to neuvědomujete, ale většina autobusů a tramvají má tyče mnohem níž, než by se našim hlavám líbilo. Oblékat něco takového bývá občas rébusem hodným Mr. Holmese.
A tak už nějak předem počítáme s tím, že pokud jedeme autem, tak na zadní sedačky už se kromě kabelky nikdo nevejde; asi si ani nevšimnete, že dveře obvykle mívají futra ( což je pro běžného smrtelníka nepochybně záležitost zcela okrajová, až abstraktní ); že návštěva standardně vybaveného kina či divadla se může pro neobyčejnou nahuštěnost sedadel může záhy stát skutečnou torturou; s tím, že ženu je nutno pravidelně vysazovat na schody, kameny či padlé kmeny, chceme-li jí políbit; s tím, že standardně čouháme z postelí a občas se nám nevejdou nohy pod stůl… zkrátka a dobře – to všechno jsou věci, se kterými dlouhán musí tak nějak počítat.
Na druhou stranu je třeba říct, že kroku dlouhána málokdo stačí, takže tyto osoby jsou ideální pro rychlou přepravu předmětů a zpráv. Dívky se jim rády choulí v náručí, bláhově podlehnuvší iluzi poskytovaného bezpečí. Dlouháni jsou bezesporu vhodni pro výškové a jinak prostorově rozmáchlé práce, třeba utírání prachu na skříních, zalévání nedosažitelných květin, malování stropu, sklizeň třešní atp. Dokážou vám kromě jiného zpříjemnit zážitek z koncertu – třeba když si stoupnou před vás.
No a nedávno jsem někde četl, že svatý Václav ve své době přečuhoval své krajany dobře o hlavu. Tím zjištěním u mě tenhle pán získal rázem na oblibě. Víte, navštívíte-li jakýkoli středověký hrad, možná i vy budete překvapeni scvrklými dveřmi, nizoučkými chodbami a superkrátkými postelemi. Myslím tedy, že výše jmenovaný Václav a jeho hlava si taky užili své v soubojích s futry.
Mimochodem, jeho přilba dneska vypadá tak, jak vidíte na fotce: (náhoda to nebude)
Není třeba mě litovat. Na všechny ty zákeřně nízké překážky se dá zvyknout a já už si dávno vypěstoval jakýsi instinkt, říkejme tomu shýbací reflex. Proplouvám světem a moje hlava trpí obvykle jen v neznámých prostorách.
Na co si ale já nezvyknu asi nikdy, je právě ta otázka z úvodu. Víte, jen tak na upřesněnou – kolektivní sporty jsem nikdy nevyhledával a basketbal hrál naposled na základní škole. Navíc fakt blbě. Věřte, že v týmu mě nechcete. Fakt.
Když jsem o tom ale přemýšlel, napadlo mě, že lidé vlastně myslí ve zkratkách a procházeje světem, třídí si ho do přehledných a rychlých šuplíků. Anebo je to možná spíš otázka asiciačně-stereotypní, patřící na stejnou hromádku s takovými hity, jakou jsou například: ježek pobíhá s jablkem napíchnutým na svůj ostnatý hřbet, pes zahrabávající kost, opice s banány, šprt jak jinak než s brýlemi, blondýnka neumějící zacouvat do garáže, cikán kradoucí slepice, krtek v kalhotkách, veverka s šiškou, Čuk s Gekem, Monte Christo v pytli, Francouz s žabími stehýnky, Rus doprovázený věrnými soudruhy vodkou a samopalem, Američan s hamburgery, Němec s v kožených rajtkách….
Takže prosím snažně…Vynechte mě z basketbalu. Fakt ho nemám rád. Nehraju ho. Opravdu. Nedívám se na něj. A neuvažuju o tom.
(spolupodepsány: blondýnky, zvěř a jiné dotčené národy)