Někdy se věci ukážou v jasnějším světle, teprve když si je pozorně prohlédneme ze zcela jiné perspektivy, než jsme byli doposud zvyklí. A tak mě napadlo se na současnou společenskou situaci podívat z možná na první pohled nečekaného úhlu – a tím jsou horrory.
Obě tyhle věci mají totiž společného víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Začněme od filmu. To, oč v horrorech běží především, je samozřejmě strach. Je spolu s agresí nejstarší a nejsilnější emocí. Právě touto výbavou disponuje náš evolučně starý mozek, takzvaný limbický systém. Ten je zodpovědný za instinktivní a emoční reakce. Je to ta část našeho vědomí, která je autopilotem a bodyguardem v jedné osobě, kterou přitahuje okamžité potěšení a která je vysoce proměnlivá, vášnivá a má kromě mnoha užitečných vlastností sklon podléhat všelijakým nutkáním a závislostem.
No a právě na tuhle část našich myslí se obrací filmy, u kterých se tak rádi bojíme. Položili jste si ale někdy tu zásadní otázku, čeho se to ale ve skutečnosti bojíme? „Nejsilnější druh strachu je strach z neznáma,“ prohlásil kdysi dávno klasik horrorového žánru Lovecraft. A měl recht. O čem že to ale mluvil?
V horrorových filmech je hrozba buď konkrétní, viditelná – a pomáhá si nějakou děsivou nestvůrou, jako třeba upírem, vlkodlakem, neznámým organismem z vesmíru, duchem a tak podobně. No a nebo na to jde rafinovaněji a strach buduje pouhým probouzením pocitu, že se světem není něco v pořádku, že se něco chystá, něco děje, aniž bychom nutně věděli co…
Prostě je fajn vědět, že dobrý horror buduje napětí a stupňuje strach, aniž by hrozba musela být vůbec viditelná. Podle Lovecrafta stačí „určitá atmosféra neuvěřitelné a nevysvětlitelné hrůzy z vnějších, neznámých sil; a musí tam být náznak nejhrozivější představy, co by člověku mohla přijít na mysl..“
A teď to podstatné. Na stejných principech se buduje i to, čemu se v politice říká propagandistické ovlivňování. A knoflíkem, který je potřeba v rozhodný okamžik zmáčknout, je úzkost. Přitom, jak píše můj milovaný Koukolík, nezáleží na tom, zda má, nebo nemá přímý vztah k danému problému: Prostě jde jen o to, v ten správný okamžik „zvýšit hladinu úzkosti lidí, kteří rozhodují.“
A to se stalo třeba v loňských prezidentských volbách. Do kampaně vstoupilo využití latentního strachu, setrvalé neurčité hrozby, která českou společností hýbe už od migrační krize. Temné hrozby, která se vytrvale přiživuje, která se ukládá v zákoutích mysli, do popředí zájmu postrkována i neustávajícím mediálním zájmem o terorismus a násilí…
To „něco“, z čeho je třeba mít strach, to „něco“, co nás ohrožuje, co nám dýchá na záda, jsou ti „druzí“, kterých je třeba se neustále bát. Ti cizí, ti ne-lidé, ta náplava, invaze. No jo, ale odkud se obraz těch strach vzbuzujících bere?
Sociální psychologové už v osmdesátých letech potvrdili, že lidé, kteří tráví mnoho hodin u televize (alespoň 4 hodiny denně), vidí svět jako nebezpečné místo (Peterson a Zill, 1981). Takoví lidé mají tendenci se více obávat, že se stanou obětí násilí, méně důvěřují druhým a s větší pravděpodobností vnímají svět jako strašidelné, nebezpečné a nepřátelské místo, než ti lidé, kteří televizi sledují méně ( Gerbner & Gross, 1976, 1981). Podobný, ale silnější vztah byl zaznamenán mezi sledováním televizních zpráv a strachem z kriminality (Romer, Jamieson, & Aday, 2003).
Spojnice mezi touto klesající důvěrou a medializací je skryta v přirozenému tíhnutí médií zaměřujících svou pozornost především na negativní jevy, vysvětluje Philip Zimbardo v knize Man Disconnected. Mediální mainstream neustále vyhledává a zdůrazňuje „zkaženost, korupci, podvody a lži v prostředí politiky, uvádí nespolehlivá svědectví očitých svědků, vyostřuje názory nižší třídy, jak se sociální nůžky postupně rozevírají, přináší skandály celebrit a bere si na paškál pověst jinak veřejně činných lidí.“ Což se samozřejmě netýká všech médií, je třeba poznamenat, Zimbardo mluví především o médiích bulvárních či bulvarizujících se. Pod tímto vlivem jsme tak ve velké míře vystaveni negativní mediální masáži. Plníme si mysl obrazy zmaru, podvodů, lží a korupce. A z toho nevyvázneme bez následků.
Zopakujme si základní princip práce se strachem: Děsivé je především to, čemu nerozumíme. To platí bez ohledu na to, chystáte-li se využít strachu ve filmu, nebo v politické kampani.
Horory, stejně jako politické kampaně pracující se strachem vyžadují, aby konzumenti věřili tomu, co se jim ukazuje dostatečně na to, aby se báli, nebo byli znechucení. A tak i my, přestože prakticky žádné migranty nemáme a vlastně k nám ani nechtějí, stali se tihle hlavním tématem voleb, těmi strašáky, jichž je třeba se především a apriori bát…
Jenže zapomínáme na to, že na obrazu uprchlíka si řešíme, kdo jsme my sami, z čeho máme strach, kdo jsou ti správní čerti, kteří nás dostatečně vyděsí…
Hlubinná psychologie nám říká, že jsme často „opanováni svými stíny“.A jak píše Tomáš Halík „stínem se nazývá ta část naší bytosti, kterou nejsme ochotni integrovat – patří tam vše, co se sami o sobě nejsme schopni či ochotni dozvědět, co si o sobě nechceme připustit. Bývá to oblast spojená s vinou – ale nemusíme nutně myslet hned na spáchání něčeho zlého, na hříchy; druhý význam německého i latinského slova pro vinu (Schuld, debitum) je „dluh“. Je to tedy vše, co životu dlužíme, co jsme zanedbali, nerozvinuli, včetně „zakopaných talentů“ – a vytěsnili, v čem jsme zůstali jednostranní. Je to naše stinná, temná a neprobádaná, nepřijatá stránka… Právě tuto stránku své bytosti často promítáme do druhých: tam se s ní můžeme porvat, zkritizovat ji a odsoudit! Jung, otec hlubinné psychologie, nám radí: Když nás někdo neuvěřitelně popuzuje, a my často ani nevíme proč, položme si otázku: není nám vlastně podobný? Neodsuzujeme na něm právě tom co si nejsme ochotni a schopni přiznat o sobě samých? Nenastavil nám zrcadlo, v němž můžeme spatřit svůj stín? Stíny se takto mohou objevovat jak ve vztazích mezi jednotlivci, tak i ve skupinových předsudcích, stereotypech vnímání, kterými se navzájem vidí různé národy, rasy, církve…“
A tak bychom mohli začít s tím, že poznáme sami sebe. Zkusit si odpovědět si každý sám za sebe. Co jsme jako národ, společnost vytěsnili a potlačili? Na co zapomínáme, co ignorujeme a čeho se bojíme? S čím se vlastně v sobě samých na obrazu těch druhých, těch čertů, těch ne-lidí rveme?
Líbil se vám článek? Můžete mě podpořit tím, že mi koupíte kafe na Buy me a coffee