Koronavirus protrhává nablýskanou slupku „bezproblémové“ společnosti. Ukazuje totiž, že máme velký systémový problém.
Týká se toho, jak se tu obyčejným – normálním lidem žije. Toho, jak se jich stát nedokáže zastat a jak nefunguje v tak obyčejné věci, jakou je komunikace a zajištění něčeho tak triviálního, jako je důvěra.
A neděje se to jen u nás.
Na Slovensku zaútočili ultras na úřad vlády. Zakročit museli těžkooděnci se slzným plynem a vodními děly. Nás tenhle protest čeká už v neděli. Ať už to dopadne jakkoli, je to příležitost uvědomit si pár věcí.
Aniž bych chtěl být špatným prorokem, dovolím si tvrdit, že – čím víc bude ta naše situace komplikovanější, vystrašenější a ekonomicky vykloubenější, tím častěji se s podobnými útoky budeme setkávat i my.
Mám navíc obavu, že je to nevyhnutelné.
Tenhle problém má dvě roviny. Ta první je psychologická. Jak říkal psycholog Jiří Šípek, každá nečekaná a relativně v krátké době změněná informace nás zneklidní. Ať jsme malí, nebo velcí, neboli děti, či dospělí. Protože potřebujeme mít jistotu. Nejistota se prožívá v podobě úzkosti. Naopak konspirace mně nabízí nějakou pseudojistotu, která může fungovat třeba jen po omezenou dobu, ale na chvíli mi oddálí pocit úzkosti. Proto je tak lákavá. Ale to není samozřejmě jediná možná reakce – míněno útěk ke konspiracím a alternativním výkladům světa. Úzkost a znejistění je možné překompenzovat agresí, například. Živnou půdou pro vznik a rozvoj extremistických hnutí je doba nejistá, roztřesená a nervózní, doba plná životních a ekonomických nejistot. Doba, v níž se rozmělňují sociální vazby. Doba, která pulzuje strachem a frustrací a v níž nenávistné, destrukční proudy snadno pronikají do mainstreamu mediálního a politického. To je jedna strana mince.
Druhou stranou mince je sociální imploze, uskutečňovaná především přirozeným uzavíráním se digitálních sociálních bublin. Takové shlukování znamená postupné slábnutí vnějších vazeb, až se nakonec skupina ponoří sama do sebe. Každý člen je nakonec v kontaktu pouze s jinými členy skupiny. Ztrácí se tak přístup k protiargumentům, ke korektivu zpětné vazby. Radikalizace nevzniká náhle, ale postupně a pomalu roste mezi lidmi, které svedl dohromady sdílený pocit křivdy a přiživuje jejich hněv. Jelikož jejich komunikace probíhá v izolaci od umírněných vlivů, jejich postoje se postupně stávají extrémnějšími. Sociální zesilovač umocňuje sílu přijímaných informací.
Celá tahle situace kolem viru se totiž velmi týká oblasti, kam se díváme jen dost neradi. Jsme – jako stát – v docela dobrém kontextu, který se může stát živnou půdou pro takové radikalizační tendence. Část společnosti, která hlasitě vystupuje proti anti-koronavirovým opatřením, která volá po svobodě a protestuje proti vládě, k tomu může mít celkem pragmatický důvod. Ona omezující opatření je totiž mohou srazit (a mnohdy už srážejí) na ekonomické dno.
Připomeňme si, že každý desátý člověk v naší republice je v exekuci. Celá třetina českých domácností žije od výplaty k výplatě. Nejenom že si nemůže dovolit neočekávaný výdaj kolem deseti tisíc korun, ale hlavně si nemůžou dovolit přijít o práci. Každá kritická situace, která okolo kavárenských pisálků jen tak proletí, pro ně může mít fatální důsledky. Žijí totiž nadoraz. Mám za to, že právě tyhle lidi na celé koronakrizi zajímá hlavně to, aby jí nějak přežili. Aby mohli chodit do práce, aby mohli živit děti a tak dále. To ostatní je vedlejší, roušky neroušky. A není divu.
A teď nemluvím o nějakých ultras, kteří budou někde demonstrovat. Nemluvím ani o Béčkových celebritách, které si na koronavirovém tématu přihřívají svou polívčičku. Náš problém totiž spočívá v dlouhodobém přehlížení deziluze velké části společnosti, pro kterou nejde o tu báječnou svobodu a demokracii, ale o každodenní boj o přežití.
Náš problém spočívá v apriorní nedůvěře ve stát a jeho instituce. V nefunkčnosti státu a jeho orgánů, kterou stále ještě jsou schopny vykonávat nějaké rutinní, opakující se výkony administrativy, ale dlouhodobě selhává v komplexních záležitostech, ať už je pojmenujeme jako neschopnost řešit důchodovou a sociální reformu, schodek státního rozpočtu, propad úrovně školství, dobudování trasovacích a testovacích kapacit, nebo vlastně jak chcete. Ptám se sám sebe, nakolik je tenhle faktor způsoben neschopností mocných, nebo nakolik je systémovou vadou.
Chrlíme nepřehledné množství vyhlášek a zákonných norem, ale velká část společnosti žádné zlepšení svých životních podmínek nepociťuje. Stále žije v existenční nejistotě. Opomíjíme investice do vzdělání, vědy a výzkumu a tak si zaděláváme na naše budoucí zaostávání.
Aniž bychom si toho všimli, jedeme na mrtvém koni a máme radost z toho, že mu čas od času koupíme nové sedlo.
Jenomže to nestačí.
Nesmíme už dál přehlížet onu „neviděnou“ část naší společnosti.
A jestli to budeme dělat dál, koledujeme si o sakra velký malér.
Líbil se vám článek? Můžete mě podpořit tím, že mi koupíte kafe 😉