Jeden obrázek toho mnohdy řekne víc, než tisíc slov. Třeba tenhle.
Vystihuje podstatu psychologického fenoménu, kterému se říká konfirmační zkreslení. Je to jedna z myšlenkových tendencí, která můžou za to, že mnohdy naše rozhodnutí fakt často nejsou tak úplně racionální. O co jde?
Jen o to, že máme přirozenou tendenci upřednostňovat ty informace, interpretace a vzpomínky, které podporují náš už hotový názor, a naopak ignorovat nebo podceňovat ty, které jsou v rozporu s naším dosavadním přesvědčením nebo pohledem na věc.
To je tak.
Experimenty sociálních psychologů prokázaly tenhle princip už někdy v šedesátých letech minulého století. A ten spočívá v tom, že bezděky vyhledáváme informace, které naše názory potvrzují.
A bohužel se taky ukázalo, že vystavení člověka opačným názorům nebo faktům ty jeho nezmění. Ba naopak. Takže je to tak, že pokud jsme konfrontováni s důkazy, které jsou v konfliktu s našimi pohledy, máme tendenci držet se svých původních názorů ještě pevněji či je převést do ještě větších extrémů.
Tady někde je třeba hledat kořeny Koukolíkova tvrzení o tom, že hádky s názorovými odpůrci nejen že nepřinesou názorové přiblížení, ale naopak každou ze zúčastněných stran ve svém stávajícím postoji utvrdí. Tak si na to někdy vzpomeňte, až budete mít chuť dohadovat se se svým příbuzným, který je zastánce konspiračních teorií, fanouškem Miloše Zemana nebo Andreje Babiše, nebo třeba odpůrcem očkování. No nic, pojďme zpátky k podstatě.
V podstatě celou tuhle věc výstižně shrnul novinář (a autor skvělých knih) David McRaney větou, která říká: „Vaše názory jsou výsledkem mnoha let, kdy jste pozornost věnovali pouze informacím, které vás utvrzovaly ve vašem přesvědčení, a zároveň zcela ignorovali ty, které nabourávaly vaše předem vytvořené dojmy a představy.” A měl recht.
Podobně skvělé definice se dopustil novinář Carl Bernstein, který pojmenovává tento proces takto: „Příliš mnoho lidí nezajímá co nejpřesnější verze pravdy. Ve skutečnosti je lákají informace, které potvrdí to, čemu už stejně věří. Hledají munici pro politické postoje, které už zastávají.“ Tedy říká, že nevyhledáváme fakta, ale selektivně vybíráme ty, které souzní s naším již hotovým názorem.
Problém je, že nás tyhle tendence občas přivádějí do fakt divných a rizikových situací, které nejsme schopni a ochotni nahlédnout. Jen málokdo z nás je obvykle ochoten námahu, která by vznikla vystoupením z komfortní pasivní zóny, a to včetně nedejbože zpochybnění svých vlastních postojů a názorů, podstoupit. Tam už se někde začínáme dotýkat i toho, že pro nás pro lidi jsou myšlenky něčím jako majetek a sebehodnota a je pro nás těžké se s nimi rozloučit. No a co s tím teda?
Tak za prvé je fajn o tom aspoň vědět a dávat si na to bacha. A kdyby se nám alespoň tu a tam podařilo dokopat se k sebezpytné inventuře toho, co si o světě, událostech a lidech v něm myslíme, k tomu, abychom investovali nějakou energii a čas na to, abychom se cíleně vystavili opačným postojům a názorům a třeba si i zkusili roli ďáblova advokáta (tedy někoho, kdo se programově snaží hájit ten druhý tábor), tak bychom se snad mohli – časem – dopracovat k lepšímu pochopení toho, v čem to vlastně žijeme.
A snad i k tomu, že ti druzí, které jsme měli vždycky za pitomce a hňupy – možná tak úplně pitomí nejsou. A že nám možná můžou říct něco důležitého, co nám samotným uniká.
Líbil se vám článek? Můžete mě podpořit tím, že mi koupíte kafe 😉