Kniha Dani Horákové o Pavlu Juráčkovi je jedním z literárních počinů roku.
Jde o jednu z těch vzácných knih, za kterou její autor (v tomhle případě autorka) musel zaplatit dlouhými léty svého života. Je to text vydobytý z hloubky osobních a mnohdy traumatizujících zkušeností z jednoho vztahu, který se od prvotního zamilování se a idealizace mění, až se nakonec zlomí v nezájem a odpor. Kdo z nás to nezná? Kdo z nás to nezažil?
Ale tohle není knížka o nějakém vztahu a jeho krachu. Už jen proto, že autorka Daňa Horáková, pozdější úspěšná novinářka a hamburská ministryně kultury, je nadána nesmírným talentem, jazykovou sebejistotou a pronikavým nadhledem. A taky proto, že jde ne jen tak o nějaký vztah – ale o fatální vztah s jedním z výrazných tváří takzvané „Nové československé filmové vlny“, která zazářila v šedesátých letech. Daně Horákové vstoupil do života Pavel Juráček, režisér filmů Postava k podpírání nebo Případ pro začínajícího kata. Postava vnitřně nesmírně rozporná, člověk s kafkovskými rysy, neustávajícím sebezpytem a jak je nutno poznamenat – i výraznou nesnesitelností, o níž dosvědčují ve vzpomínkách ledaskteří, kdo se s ním setkali.
Juráčka si dnes nepamatujeme ani tak díky filmům (které hned na začátku normalizace skončily v trezoru), jako spíše Deníku, který si vedl téměř po dlouhá desetiletí. Není to lehké čtení. Je svědectvím o osudu citlivého, talentovaného člověka, smýkaného absurdní dobou let šedesátých a sedmdesátých. Člověka nesmírně imaginativního, který měl tu smůlu a po celý život musel zápasit o svůj talent s byrokratickým a pokryteckým zřízením. S brutální otevřeností se v deníku vypisoval ze svých pochyb o své práci, talentu, na jeho stránkách se potýká s nesčetnými tvůrčími a životními krizemi, se vzestupy i pády, sledujeme rozpady jeho vztahů, opakované rozvody, ztrátu milované dcery a morální rozklad lidí lámaných normalizací. Kafkovsky neúprosnému, cynicky upřímnému a přesnému pozorování podrobuje své okolí, vykloubenou dobu, ale především sám sebe. Zároveň se propadá stále hlouběji do svých vlastních temnot. A vtahuje – jak už bylo jeho dobrým zvykem – do téhle nesmyslné spirály i ženy. Daňa Horáková byla jednou z nich. Byla jednou z těch, které (navzdory své pronikavé inteligenci) daly košem ušlechtilým nápadníkům a vydaly se všanc svým „škůdcům“.
Ti dva se potkali ve chvíli, kdy Juráček už byl zakázaným režisérem, kdy jeho sebedestrukční kola nicoty, alkoholismu a promiskuity už byla roztočená. A zamilovala se. To ještě netušila, že “Klamal tělem – všichni mu věřili jako zhypnotizovaní – čím víc ho měl kdo rád, tím bezmocněji byl vystaven Pavlově brutalitě – A já? Já mu propadla, já ho chtěla.”
Juráček sám je hlavním objektem knihy, přesto však není o něm. Jde o knihu o vnitřních zápasech jedné ženy, o popis zrodu a emancipace vlastního já, které dokáže být nezávislé, obstát a prosadit se, a to navzdory blízkosti sebedestruktivního jedince, který jako černá díra stahuje vše, co se v jeho dosahu objeví, do nekončící temnoty. Juráček je objektem, na který Horáková reaguje, o němž uvažuje a se kterým se snaží vyjít, přestože jde o člověka do značné míry neproniknutelného, do sebe staženého a nepředvídatelného.
Po přečtení Juráčkových Deníků i Horákové O Pavlovi se mi zdá, jako by všechno, co o jejich vztahu mělo být řečeno, bylo předpovězeno filmem, který Daně Horákové učaroval ještě dřív, než Juráčka potkala. Konkrétně jedním z dialogů ve filmu Případ pro začínajícího kata, odehrávajícím se mezi Gulliverem a princeznou Niké.
“Myslím na jednu holku, která chtěla být princeznou.”
“Co se s ní stalo?”
“Měla štěstí. Utopila se.”
“Možná, že se neutopila, pane Gullivere, možná, že vy jste jenom dostal tenkrát strach. Možná zůstala živá. Možná, že vy jste se tenkrát rozplakal, protože jste najednou zjistil, že nikdy nebude taková, jakou jste ji chtěl mít. Možná, že někde šťastně žije a ani neví, že jste ji utopil. Uvědomil jste si, že se jí už nikdy nezbavíte?”
Líbil se vám článek? Můžete mě podpořit tím, že mi koupíte kafe 😉