Prezidentské problémy s Ústavním soudem
Petr Pavel má zas problém! Aneb, mám tu dva pohledy na obsazování Ústavního soudu. Tak pojďme nejdřív hejtovat.
Jojo, je to tu zas. Prezident navrhuje kandidáty na ústavní soudce, objevují se mnohé pochybnosti. Čerstvě teď s Pavlem Simonem. Tento odmítl coby soudce odškodnit signatáře Charty 77 Petra Hanzlíka za nucené vystěhování z Československa v rámci akce Asanace. Kromě toho si z něj v novinách utahují, protože působí ve spolku, který klientům například radí, aby po čtyřicítce méně ejakulovali, neboť tím ztrácí zbytečné množství energie. Ale to vem čert, to se chodu soudu ani kvality jeho profesního rozhodování netýká.
Každopádně kontroverzemi následuje předchozího prezidentského kandidáta, soudce Roberta Fremra, který se se kvůli mediálnímu tlaku, týkajícího se ohledně jeho předlistopadového působení v justici, už dříve rozhodl vzdát nominace.
A teď z druhé stránky.
Je logické, že pokud někdo kandiduje na funkci ústavního soudce, padají otázky na celý jeho život a profesní rozhodnutí. S tím se tak nějak musí počítat. Nicméně nalijme si čistého vína. Polistopadová demokracie existuje 34 let a za tu dobu je, co si budeme nalhávat, bylo prakticky nemožné získat dostatečnou soudcovskou zkušenost bez angažmá v komunistické justici. Každý, kdo soudil před listopadem 89, je nutně pošpiněn tehdejší legislativou a případy, jaké tomu kterému soudci chodily na stůl. Tvářit se, že hledáme nového soudce ústavního soudu mezi nepošpiněnými anděly, je v naší historické situaci nemožné.
Tak si položme otázku, jestli je to pro nás problém a případně jak velký.
Hledáme někoho ideálního, nebo někoho, kdo svým životem a profesním působení po listopadu prokázal, že je kvalitní profesionál?
Chtít, aby to by byl léty protřelý profík s desetiletými zkušenostmi a zároveň se alibisticky tvářit, že cokoli, co je spojeno s komunismem, je vzhledem k našemu historickému kontextu téměř nemožné. Nebo není?
Naopak tvářit se, že někomu po předchozí nominaci doporučíme, aby se nominace vzdal, protože mediální tlak, je prasárna a alibismus a člověk, který se stal prezidentem, přestože se o jeho komunistické minulosti vědělo a dokonce se měl stát rozvědčíkem, by o tom měl vědět nejlíp.
Jestli ustupuje Petr Pavel mediálnímu tlaku kvůli něčemu, o čem musel od svých poradců vědět, pak jeho jednání hodnotit jako srabáctví a falešný alibismus. Jestli navrhuje prezident lidi s vědomím jejich minulosti a historického kontextu jejich kariér, pak by to mě vzít jako chlap a necouvat, když se ta minulost objeví.
Zdůrazňovat jejich profesní polistopadové kvality, například. Hrát tuhle chytrou horákyni na obě strany, přestože mám sám máslo na hlavě, je s Cimrmanem řečeno „poněkud nemužné“.
A to je asi tak všechno, co se k tomu dá říct.