Matrix: je rozdíl mezi tím znát cestu a jít po ní

Jeden z mých oblíbených filmů, Matrix, popisuje počítačem vytvořený iluzorní svět. Lidé, jejichž mozek je napojen do tohoto programu – Matrixu, si neuvědomují, že nežijí skutečný život a že všechno, co prožívají, je virtuální realita v kulisách dávno zmizelého světa. Jejich těla jsou uvězněna, pěstována a využívána stroji, které převzaly vládu nad planetou, a využívány jako energetický zdroj, zatímco jejich vědomí je plně pohlceno umělým světem virtuální reality. Zní to možná jako banální sci-fi, ale není.

Jedna z interpretací tohohle filmu říká, že jde o moderní variaci prastarého textu o relativitě poznání a o tom, co považujeme za skutečné a reálné. Napsal ho Platón a jmenuje se Podobenství o jeskyni. Píše se v něm o lidech, kteří celý svůj život tráví v jeskyni, přikovaní ke skále zády ke vchodu. To jediné, co ze světa vidí – a co vidět mohou, jsou stíny věcí, lidí, zvířat a tak podobně – kteří se pohybují před vchodem. A vidí je díky ohni, který v jeskyni hoří, a díky kterému se tyhle stíny objevují na zadní stěně jeskyně. A ten vtip je v tom, že protože nikdy nic jiného nepoznali a nikdy nic jiného neviděli, jsou pro ně právě ty stíny tou skutečnou realitou, tím jediným a správným obrazem světa.
A pak se jednomu z nich povede se osvobodit, uvolnit se z řetězů a vyjít ven. Tam ho nejdřív oslepí slunce, protože na něj není zvyklý, ale časem se rozkouká a poprvé uvidí svět tam venku,
veškerou tu košatou skutečnost se všemi barvami. Dojde mu, že to, co žil doposud, byla jen pitomá iluze, ubohý klam a pouhý odraz skutečného světa. Nojo, ale jak to má vysvětlit těm, kteří pořád sedí v těch řetězech v té jeskyni a zírají na stíny, jako každý jiný den… Jak se dá něco takového vecpat do slov, aby vás ti ostatní neměli za blázna? Je skoro jisté, že mu neuvěří – a jak by taky mohli. Ale stejně to zkusí. A tak nakráčí zpátky do temnoty jeskyně, ale jeho oči – tentokrát přivyklé dennímu světlu – nevidí nic. A tak logicky – ti přikovaní ke skále usoudí, že když se tenhle dostal ven a vrátil se slepý, je nutně každý další pokus o únik smrtelně nebezpečným a bláhovým podnikem. A že radši každého, kdo by se je pokusil dostat ven, raději zabijí, než aby podstoupili takové hrozné riziko….

Odmyslíme-li si ten pesimistický Platónův závěr, pak můžeme říct, že i trilogie filmů Matrix je postavená na téhle prastaré otázce, kterou si lidé kladou od nepaměti. Nakolik je obraz světa, který je mi aktuálně dostupný, i obrazem skutečným? Jak moc považuji to, co je mi předkládáno k vidění, za celou realitu? A není náhodou skutečnost o něco víc barevnější? Jsou to ty stejné otázky, které i dnes nám samotným můžou napomoci podívat se na ten náš kaleidoskopicky se míhající svět trochu jinýma očima, které nám můžou pomoci trochu zpomalit a začít přemýšlet. A to je skvělý základ pro něco, čemu říkáme kritické myšlení.

Trojici filmů Matrix je možné ale chápat i ještě jinak. I když se to nezdá, tyhle filmy kopírují triádu kroků duchovního osvícení, jak ho v různých verzích nabízí východní duchovní nauky.1

Jednoduše řečeno, jde o za prvé – zbavení se iluzí, za druhé poznání příčiny veškerého utrpení a konečně za třetí – překonání a splynutí protikladů, pochopení, že opozice spolu koexistují a jedna nemůže být bez té druhé.

Sám Clover to popisuje tak, že „v prvním kroku člověk odhalí smyslovou iluzi – háv, který mu byl přetažen přes oči, aby neviděl, co se skrývá pod jevovou stránkou reality. V méně duchovním smyslu jde o to, že přestane vnímat, respektive číst svět přes filtr oficiálních masmédií nebo obecných společenských konvencí. Vidí, že to, co dosud chápal jako realitu, je vyfabrikovaný kód, tak jako Neo vidí místo věcí a lidí v Matrixu déšť zelených znaků.

V druhém kroku osvícení pak dotyčný pochopí řetězec příčin a následku, kauzalitu a nekonečný kruh utrpení. To je ona scéna u Architekta Matrixu, který Neovi vysvětlí, že v systému musí být zakódováno utrpení, jinak by lidé nepociťovali realitu jako dost reálnou (dokonalost nesnesou) a zároveň tu musí být příslib vykoupení. Vyvolený, revolucionář, je tedy předem vypočtená anomálie systému, která ho vede k jeho vlastnímu resetu a rozjetí koloběhu utrpení nanovo. Upínáme se tedy neustále k falešným modlám. Toto je stadium, kdy revoluce selže, pozře vlastní děti a nastupuje další éra konformity, kdy si nalháváme, že se v tomto systému dá důstojně žít. Třetí, nejvyšší stupeň osvícení spočívá v překonání a splynutí protikladů, pochopení, že opozice spolu koexistují jako v symbolu jin a jang. Toho Neo dosáhne na konci, kdy splyne se svým úhlavním protivníkem, agentem Smithem, který je ovšem od systému již také odpojen. Jejich splynutí spustí reset Matrixu, ale zároveň je předstupněm mírovější koexistence lidí a strojů.“

Po filosofii a duchovním osvícení má podle mě k Matrixu ale co říct i hlubinná psychologie. Hlavně proto, že splynutí se svým největším nepřítelem, oponentem a všudypřítomným protihráčem je zajímavě ze zcela jiné perspektivy popisováno psychiatrem a zakladatelem analytické psychologie, C.G. Jungem coby plnohodnotná vědomá integrace citově a emocionálně nabitých obsahů nevědomí, které dohromady tvoří to, co nazýváme stínem. Touhle optikou jsou filmové postavy Neo i Agent Smith od počátku jedním. Jsou neodmyslitelně svázáni a připoutáni jeden ke druhému, a to přestože jeden druhého touží zničit. A jak se ukáže, cesta není v totálním vítězství, ale v přijetí svého protikladu – svých stinných stránek, prostě toho, co bychom sami v sobě nejradši neměli. Ale nemůžeme se toho zříct, nemůžeme to zapudit a zadupat do země, protože jde o součásti nás samotných.

Máte-li v tuhle chvíli pocit, že jsem se pustil na tenký led nějakých ezoterických keců, jste vedle. Mluvím tu o sebe-poznání, které nezahrnuje jen ta krásná prosluněná místa, která tak rádi vystavujeme na odiv ostatním lidem. Mluvím i o věcech, za které se stydíme, které nás bolí, stejně jako těch, která si nejsme v mysli ani ochotni připustit, protože by ohrožovala naší křehkou a pracně vybudovanou rovnováhu. A přece jsou naší součástí. Nás jako jedinců, stejně jako nás coby národa. Máme svá temná místa, o kterých nemluvíme, máme svá citlivá místa, kterým se vyhýbáme. Budeme-li se ale chtít pohnout o kousek nás na té naší cestě za poznáním, nemůžeme je opominout.

1Joshua Clover, citováno z https://www.respekt.cz/delnici-kultury/jako-by-wachowsti-natocili-matrix-primo-pro-me

Líbil se vám článek? Podpořte mě na Patreonu!
Become a Patron!

Comments are closed.