Inteligence a vzdělání nejsou zárukou, že nepodlehnete debilizaci

Lidé mají rádi jednoduché odpovědi na složité otázky. A ještě raději mají někoho, kdo je zodpoví za ně samotné, aby se nemuseli namáhat přemýšlením. S úsměvem, charismatem, autoritou a ideálně tak, aby zapadaly do stávajícího myšlenkového světa většinové společnosti.

O tom, že bychom se znovu mohli dopustit stejných chyb, není sporu. Je naopak velmi pravděpodobné, že se jich dopustíme buď my sami, naši současníci, nebo naše děti – třebaže nemusí dosahovat tak zvráceně drastických výšin, jaké známe z holokaustu.

Lidé byli a jsou znovu ochotni chovat se nelidsky, nastanou-li k tomu dostatečně „vhodné“ podmínky. To znamená, sejde-li se dostatečně nejistá, vnitřně a hodnotově roztřesená doba s dostatečným množstvím jedinců bez dostatečně hluboké sebereflexe. Vždy a za všech okolností je ale v nás lidech mentální půda připravena.

Vždy tu budou lidé, kteří chtějí mít moc, a vždy bude existovat publikum, které bude hledat někoho, komu tuto moc může dát. Pěkně to popisuje terapeut Pavel Špatenka:

„Ať už je intelekt člověka jakkoliv povýšen vzděláním, ať je jeho způsob života jakkoliv ušlechtilý, ať je člověk jakkoliv zodpovědný, dostane-li se vědomé já pod přímý vliv afektů primitivní duše, jedná způsobem, který určují afekty, nikoliv však podle norem výchovy, zdravého rozumu či naučených vědomostí. Příčina není v tom, že člověk je málo vzdělaný, špatně vychovaný nebo rozumově zanedbaný, ale v tom, že se rozum – opírající se jen o vzdělání a přijatou výchovu – tváří v tvář pudovým vášním zhroutí jak domeček z karet.“

A pokračuje: „Nejzřetelnější projevy pudového afektu můžeme snadno pozorovat v momentě, kdy prožíváme určitá citová hnutí. Vysoký stupeň podráždění, silná popudlivost, impulzivita, rychlá proměnlivost nálad a dramatizace vstupující prudce do vědomí obírají člověka o rozumový úsudek, soudnost a kritické myšlení…. Na jedné straně vědomí posedlé afektem obrovsky přehání, na druhé straně je schopno velmi hrubého zjednodušení. Nezná žádné mezistupně. Tento stav je možný jedině tehdy, pokud zmizí ze scény kritické myšlení, jež je kolébkou pochybností a primární nejistoty, tedy atributů provázejících rozlišující stav vědomí. Proto je tak snadné zajít pod vlivem vášní do krajností, kterým se jedinec potom vždy diví. Podezření je hned pravdou, odpor se prudce mění v nenávist, tak fungují vášně. Pro nejistotu a pochybnosti tu není žádný prostor.“

Hlavně nepodlehnout debilizaci

Ke sklouznutí do stereotypů a k automatickým reakcím dochází hlavně když:

• jsme v časové tísni,

• naše pozornost je zaměstnána,

• jsme unaveni,

• jsme příliš mladí na to, abychom ocenili rozmanitost.

A samozřejmě nesmíme opominout ani situaci, jak už víme, kdy jsme vystaveni prudkým emocím. Ty naše myšlení spolehlivě vypínají. Inteligence a vzdělání nejsou samy o sobě zárukou, že nenaletíme šiřitelům lží, polopravd a hoaxů. Jsou velmi potřebným předpokladem, který nelze opominout, ale nejde o všemocný lék.

Neochrání nás před tím, abychom nepodlehli debilizaci, manipulátorům, psychopatům, diktátorům nebo populistům. Neochrání nás velmi pravděpodobně ani před soustředěným tlakem podvodníků – tedy alespoň některé z nás. Především ale neochrání ty, kteří jsou sugestibilní více než ostatní.

Sugestibilita znamená ovlivnitelnost a tendenci nechat se přesvědčit, tedy jinak řečeno vnímavost pro sugesce. Což je super, když se chcete nechat například zhypnotizovat, v jiných, běžnějších situacích života jde spíše o rizikový faktor, který nám může dost uškodit. Jde o vlastnost, která se nekryje s výší inteligenčního kvocientu a není s ní ani v rozporu.

To samé platí o další věci – a zároveň to bude takový pěkný příklad – z oblasti ireality, se kterou jste se asi všichni setkali, třeba ne u sebe, ale jistě u někoho ze svých blízkých. S fobiemi. I ten nejchytřejší člověk na planetě může být zcela paralyzován něčím tak bytostně pitomým, jako je děs z pavouků nebo klaunů, výšek nebo uzavřených prostor.

A přestože si člověk postižený takovým strachem může plně uvědomovat jeho iracionalitu, není schopen ho ani s nasazením veškeré své vůle potlačit. Jednoduše řečeno, naše famózní vědecká realita nás ani v nejmenším neochrání před takzvanou irealitou nevědomí. I ta sebelépe vyleštěná póza člověka veskrze moderního a racionálního se snadno zhroutí tváří v tvář dějům, které v nás probudí to zasunuté a to přehlížené. A strach z pavouků, jak si jistě dokážete sami domyslet, je pořád to nejmenší, co nás může potkat.

Proč kritické myšlení nestačí

Klást důraz na vzdělávání v kritickém myšlení je jistě skvělý nápad, který na papíře a v nablýskaných prezentacích zaujme. Nepochybně se na toto téma dá nasbírat spousta mediální pozornosti, grantů a podpory. Samozřejmě nepopírám potřebnost a nutnost takového vzdělávání. Bez něj to skutečně nepůjde. Fakta jsou neodmyslitelnou součástí racionality a kritického myšlení a jsou nám nezbytná. Problém je v tom, že takové vzdělávání, stejně jako propagace kritického myšlení, není tak úplně a zcela funkčním řešením. Pojďme si říct proč.

Za prvé proto, jak už bylo řečeno výše, nejsme stroje na racionalitu a nejsme imunní vůči své vlastní iracionalitě. Nemůžeme se jí, stejně jako svého nevědomí a emocionality, zřeknout ani jednou provždy vzdát, tyto věci jsou s námi bytostně spjaté. S námi ve smyslu naší fyzické existence, která není robotická, odtržená od prožívání, ale komplikovaně živá v prostředí, ve kterém snadné a jednoduché odpovědi na komplikované otázky prostě neplatí. I když bychom si třeba přáli překročit tu lidskou „omezenost“, svázanost cítěním a emocemi.

Odkud ale získáváme své přesvědčení o nás samotných a druhých lidech? Kdo, co a proč formuje naše postoje? Problém je, že to, kdo jsem a jaký jsem, dokáže reálně popsat jen málokdo. Dovolte mi proto malou odbočku. Jednoduše konstatovat, že je lidská mysl takto nastavená a že je potřeba si na to dávat pozor, nestačí. Mohli bychom navrch přihodit nějaké laciné doporučení o výchově a vzdělávání k demokracii, hodnotám, mediální gramotnosti…

Ale stále by to byla jen laciná floskule, jakých je kolem nás plno. Mohli bychom se s tím jistě spokojit (jako to nemalá část lidí dělá), mohli bychom to veřejně vyhlásit jako ušlechtilý cíl a prodávat všelijaká školení v něčem, co považujeme za kritické myšlení, a navrch se poplácat se stejně smýšlejícími po zádech, protože myslet tímto způsobem je populární, a proto slušné, rozumné, vědecké a normální. Nedotýkáme se tím ale toho podstatného.

Psychická realita se neskládá jen z racionality. Vyzdvihovat tuto část – vědomou bezprostřední zkušenost a praktický rozum – a ignorovat a přehlížet to skryté, zasuté v nás znamená upřednostnit povrch a zapomenout na hloubku. Stejně jako moře nemůžeme pochopit tím nejdetailnějším rozborem hladiny, tvaru, síly a chování vln, ani (jak říká Jung) „ducha doby nelze postihnout kategoriemi lidského rozumu.

Je to něco jako ‚penchant‘, emocionální sklon, který z nevědomých důvodů působí s neodolatelnou sugestivností na všechny slabší duchy a strhává je s sebou.“ Plošná výuka a propagace kritického myšlení ale nebude fungovat i z dalšího důvodu. A tím je, že spoléhat na racionalitu a fakticitu je u spousty lidí prostě nefunkční postup.

Chceš mír, připravuj válku

Falzifikace, tedy vyvracení nesmyslů a dokládání faktů, nemá totiž na některé lidi žádný vliv. Ať se nám to líbí, nebo ne, lidé nejsou při poznávání stejně kompetentní. Defekty v argumentaci a poznávacím procesu – to znamená sníženou schopnost analytického myšlení, neschopnost odlišit zdůvodněná přesvědčení od těch nezdůvodněných – jsou tím, co některým lidem zabraňuje (aniž by si toho byli vědomi) poznávat správně.

Bohužel platí, že ti nejméně kompetentní hodnotí své schopnosti nejvýše. Nese to s sebou zajímavě paradoxní situaci, v níž lidé, čím méně mají skutečných znalostí, tím více jsou ochotni k sebevědomým soudům. Naopak s přibývající mírou znalostí sebevědomí klesá a skuteční experti – ti nejlepší z nejlepších – se mírně podceňují (protože chápou složitost, komplikovanost a provázanost věcí).

Tento princip se jmenuje Dunning-Krugerův efekt (dále jen DKE). Znamená vyvozování závěrů na základě nedostatečných informací a za použití nekorektních odvozovacích postupů. Je to věc, která se dá vědecky změřit na základě cognitive reflexion testu (CRT). Z jeho výsledků se ukazuje, že subjekty, které mají v testu lepší hodnocení, nakonec méně podléhají iluzi vědění a jsou schopny ve větší míře odolávat politickému i náboženskému extremismu.

Lidstvo, ať už si toho je vědomo, nebo ne, stále stojí na hranici oněch věcí, které samo koná, a přece neovládá. Celý svět chce mír a celý svět zbrojí do války podle axiomu „chceš-li mír, připravuj se na válku“, jak píše Jung. A pokračuje: „… největší nebezpečí, jež nás ohrožuje, pochází z nedozírnosti psychické reakce. Rozumní a rozvážní lidé proto již odedávna chápali, že vnější historické podmínky jakéhokoli druhu tvoří pouze podněty ke skutečným nebezpečím ohrožujícím život, totiž k politicko-sociálním bludným systémům, které je nutno chápat nikoli kauzálně jako nutné následky vnějších podmínek, nýbrž (i) jako rozhodnutí nevědomí.“

Za zvážení stojí i další faktory:

• Lidé zacházejí s myšlenkami jako s majetkem a je těžké se s nimi rozloučit.

• Obvykle s omezenými informacemi, které máme, zacházíme tak, jako by byly vším podstatným, co je třeba znát.

• Vynakládáme obvykle větší snahu na to, abychom jako správní vypadali, než na to, abychom správní skutečně byli.

 

Podpořte mě na Patreonu!

Comments are closed.