Média poslední dobou plní zprávy o soudech s lidmi, kteří ze všech sil vzdorují systému, šíří dezinformace a poplašné zprávy. Jejich příznivci vylamují dveře do soudní síně, zpochybňují samu právní existenci tohoto státu, nebo obviňují vládu z cenzury.
Jsou to cvoci? Mají vymyté mozky? Jsou obětí hybridní války? Nebudu je tu obviňovat, nálepkovat a házet do jednoho pytle a ani jim tu nebudu dělat advokáta. Jen se se na to zkusím podívat z trochu jiného úhlu, který si rozhodně neklade za cíl být univerzální odpovědí na to, co se tu u nás děje.
A půjdeme na to ze strany psychologie, která neklouže po povrchu. To je tak. Někteří z lidí veřejně činných v téhle souvislosti jsou cvoci. Někteří mají vymyté mozky. A pak jsou tu lidé, kteří mají nutkavou potřebu vzdoru, třebaže iracionálního a nesmyslného, prožívání boje a utrpení, které je opakem všeho, co v tu danou chvíli očekává společnost a systém. A téhle potřeby je občas člověk ochoten uposlechnout, přestože si racionálně uvědomuje, že mu to přinese jen potíže.
A to třeba jen proto, aby sám sebe ujistil, že je pořád ještě člověk a ne nějaký robot, ne poslušná figurka, kterou lze kdykoli povolat k jakékoli akci pouhým stisknutím . Jde o vnitřní sebe-definici skrze odpor, boj, vymezení se, definováním sebe samého coby opozit toho hlavního proudu – ať už je jakýkoli.
Možná se tomu jejich chování a křiku divíme, protože ve světě, který považujeme za racionální, rozumný, logický a pochopitelný nedokážeme vzít v úvahu iracionální, podvědomé a mnohdy i směšné a nepochopitelné aspekty lidské povahy.
Tihle lidé v totalitách jsou nejzavilejší demokraté, v demokraciích příznivci autoritářů, nebo zastánci výrazně orientovaných, nebo extrémních proudů libovolného směru. A nedělají to ani tak ani pro to, aby skutečně měnili věci nějakým směrem, nebo že by tomu, za co se staví nějak důsledně věřili, ale prostě proto, aby si pro jednou prosadili svou. Proti mainstreamu. Někteří z nich – aniž by to sami o sobě věděli – nejvyšší povolání a smysl najdou teprve skrze své vlastní utrpení, které hledají a nakonec nepochybně najdou. Bez ohledu na čas a místo. Ne nadarmo Jung ve svých knihách psal o tom, že osud je nevědomá část naší osobnosti. Ale to je fuk.
Podstatné je, že tihle lidé jsou na to co dělají, hrdí, ačkoli nad svým jednáním nemají nadhled. To není nic nového. Nakonec, jen málokdo z nás skutečně ví, proč dělá to, co dělá, věří tomu, čemu věří.
Nicméně se tu bavíme o lidech z antisystémové scény. S jistou mírou pravděpodobnosti lze usuzovat, že jde o lidi, kteří si ve svých životech prošli cestu od očarování k rozčarování, od očekávání ke zklamání. V jakémkoli smyslu, který považují za podstatný a určující.
Příklon k antisytému má mnoho individuálních příčin. Pokud bychom je ale chtěli pro jednoduchost zestručnit, pak je to tak, že za tímto jednáním je obvykle buď touha vyhnout se osobní odpovědnosti, nebo touha po před-připravených ideologických řešeních.
A tím se obloukem vracíme na začátek k otázce, zda je máme
posílat do vězení. Odpověď na tuhle otázku tkví v analýze rizik.
Posuzovat racionalitu přesvědčení je bláhové, to co by nás mělo zajímat je racionalita jednání. S iracionalitou, která je neškodná, která nemá potenciál napáchat podstatné systémové škody, není třeba ztrácet čas.
Tedy – je dobré posuzovat rizika podle toho, kolik škody můžou napáchat. Kolik rizika mohou reálně napáchat, samozřejmě nevíme, protože nikdo z nás nemá funkční věšteckou kouli. Lze je ale odvodit od škod na demokratické, prozápadním, liberální směřování téhle země, třeba.
A to, jak se zatím zdá z výsledků usilovné činnosti těchto křiklounů, je nepatrné.
Samozřejmě že vím, že jde jako vždy o množství. Jen množství lidí následující nějaký ideový směr nakonec rozhodne o tom, zda a jak v určitém okamžiku jednoduše přestane být skutečný stav věcí relevantním faktorem.
Bylo by hezké probudit se zítra do světa plného rozumných, o věcech přemýšlejících, racionálních lidech, kteří věří, že hodnota svobody a demokracie je nesměnitelná za jakékoli vábení jakéhokoli destruktivního a autoritářského režimu. Do světa, kde lidé přemýšlejí o důsledcích svých vlastních rozhodnutí, voleb a činů. Ale to se nestane.
Stejně jako světlo nemůže být bez tmy, ani sebelepší systém se neobejde bez antisystému. Když už pro nic jiného, tak je užitečným ukazatelem vlastních slabých a potemnělých míst, kam se díváme jen velmi neradi. S tím se smiřte, tak to prostě je.
Zároveň je proti systémovým rizikům třeba vystupovat naprosto tvrdě, nekompromisně a rychle, protože se může stát, že další šanci systém už třeba nedostane.
Protože i ta naše demokracie je nakonec přesně tak pevná a křehká, nakolik jsme pevní a křehcí i my sami. Nakolik si dokážeme uvědomit kde je vpravo a kde vlevo, kde chceme být a kam chceme patřit, co nás skutečně ohrožuje a co je jen pěna na hladině dnů.
Myslím, že to, čím si procházíme, je jen jedna z dalších zkoušek odolnosti demokratického a svobodného státu, který zápasí den po dni o svou existenci, jako kdykoli předtím. Je snadné zaujmout zásadní stanovisko, tím čistší a rozhodnější, čím méně o věci víme. Našemu státu se to myslím daří – více či méně – trochu klopotně, ale přece, krok za krokem.
Přejme si, abychom o podobu naší svobody a demokracie dovedli diskutovat i s těmi, kteří zastávají jiná stanoviska, ale zároveň jim záleží na svobodě i demokracii. Respekt k oponentům nás jen posílí.
A hrozby, které nás skutečně ohrožují, likvidujme v zárodku.
A modleme se, abychom dokázali rozeznat jedno od druhého.