Ne, fakt to není proto, že by byli blbí.
Stejně tak se to neděje jen proto, že kromě jiného věří hoaxům a falešným zprávám, nebo že čtou špatné noviny a dívají se na blbou televizi.
Jde ještě o jinou věc, kterou je ze zákopů názorové opozice snadné přehlédnout.
To, co lidi přitahuje, je energie, sebedůvěra, cíl a vůle k moci.
Lidi odjakživa fascinuje sebevědomí, které nepřipouští pochybnosti.
Právě absence pochybností odjakživa přitahuje stoupence a následovníky.
Stejně jako psychopaty a moci-chtivé odjakživa přitahuje tohle poslušné publikum.
Jedni nemohou být bez druhého.
Tohle je na počátku každého z těch spasitelských hnutí, které si jednou říká třeba Věci veřejné, jindy ANO, SPD nebo třeba Přísaha.
Ten princip je furt stejný. Aspoň ze začátku. Je tam elektrizující energie a vůle k moci. A je úplně jedno, že je to obvykle forma bez obsahu, prázdné kecy bez hodnot a v pozadí číhá nějaký dravec, který si na tom cirkuse pekelně vydělá.
Nicméně je třeba poznamenat, že se nám tohle neděje úplnou náhodou. Je to jeden z pozůstatků naší evoluční výbavy, která nám – coby vysoce konformnímu a kolektivnímu druhu – umožnilo v semknutých skupinách přežít.
Bohužel, dneska je nám tahle ochota spíše následovat realitu uřvaných spasitelů, než pracovat na vytváření reality vlastní, mnohdy spíše na škodu.
A ani opakované zkušenosti s tím samým principem nedokázaly zrušit tu naší superschopnost v ochotě skákat na každý špek, kterým nám někdo zamává před nosem. Jako bychom byli lidmi bez paměti. Kteří fungují jen teď a tady a nejsou schopni reflexe ani vlastních rozhodnutí. Natož pak se rozhodovat na základě racia v komplexnějších otázkách.
No, taková životní strategie je určitě možná. Být za pitomce, kteří se nechají utáhnout na vařené nudli. Proč ne… Být národem oslů, kterému stačí na tyčku před nos pověsit tu pověstnou mrkev.. Nebo ho prostě vystrašit nějakým papírovým drakem, když mrkve došly…
Jako – můžeme si za to dost sami. Lidé se totiž obvykle nerozhodují podle toho co je nejpodstatnější, ale podle toho co se nejsnadněji vyhodnocuje. S omezenými informacemi, které máme, zacházíme tak, jako by byly vším podstatným, co je třeba znát.
To je ale na každém jednom z nás, nakolik je sám schopen nahlížet na svět trochu výš než jen z hladiny vlastních předsudků, strachů a pohodlnosti. A nakolik je ochoten a schopen vyprostit sám sebe z toho bludiště halasných provolání, papírových čertů a nablýskaných vizualizací zářivých mrkví.
No ale není to sranda.
V nepřeberném zmatku moderního světa a přehršle informací bohužel platí tohle. Je slyšet hlavně ten, kdo nejvíc křičí. Ten, kdo vzbuzuje emoce a hýří sebejistotou. Naopak slušnost a zdrženlivost jsou často vnímány jako slabost a znak nekompetentnosti (vzpomeňte si na minulé prezidentské volby).
Nicméně statistika nás ubezpečuje v tom, že sebevědomí těch, kteří své proklamace pronášejí, nevypovídá o budoucnosti, natož o schopnostech onoho člověka zhola nic.
Jak říká můj oblíbený autor Nassim Taleb, to, co je možné formulovat a zabalit do podoby jasného příběhu, který přesvědčí trouby, bude asi past na trouby. A kromě toho taky říká, že lidé, kterým je rozumět nejsnáze, musejí nutně být kecalové.
Ideálním materiálem pro chrliče žvástů, pro mocichtivé psychopaty a bezskrupulózní byznysmeny tak jsou ti, kteří mají ten svět rádi rozdělený na černou a bílou, aniž by se o něj museli nějak zvlášť zajímat a hlavně aby na tohle rozlišování nemuseli vynakládat vlastní energii. To jsou takoví ti lidé, kteří jsou ochotni úplně stejně cinkat klíči na konci listopadu 89, hlásit se k socialismu s lidskou tváří v roce 1968, nebo hajlovat v roce 1942. Nic z toho ale nedělají z přesvědčení, nýbrž z pohodlnosti. A jak to tak bývá, propagandisté (tedy pardon, dneska už se říká PR) jim pokaždé moc rádi vysvětlí, koho mají volit, koho milovat a koho se bát. Jako vždycky v minulosti.
Tak či tak je tento typ člověka ideálním materiálem, který je vděčným cílem procesu zvaného debilizace. To není nadávka, ale technický termín popisující úplnou zevní i vnitřní kontrolu a manipulaci lidí a jejich skupin. Takový člověk je spořádaný občan, ale idiot, nad kterým zaplesá srdce každého režimu.
No. Dneska asi nemám žádnou extra pointu.
Jak už bylo řečeno, naše sklony uvěřit spíše sebejistým proklamacím než pravdivě prezentovaným a nezkresleným hodnocením nejistoty svědčí víc než o čemkoli jiném o naší konformitě, přirozených sklonech k poslušnosti a ochotě k následování vůdců.
Jo, dá se to změnit. Když člověk chce. Být sice spořádaný, respektující a tolerantní, ale zároveň nerezignující na myšlení. Člověk, který je ochoten a schopen klást si otázky, který se jen neveze s druhými, ale pokouší se být aktivním, zasahujícím prvkem do života společnosti. To je oč tu běží.
Vystoupit z reaktivity a pasivity a stát se kreativním.
Ale možná že od nás lidí chci moc.
Líbil se vám článek? Můžete mě podpořit tím, že mi koupíte kafe 😉