Proč pes vrtí ocasem? Protože pes je chytřejší než jeho ocas

| Glosy

Proč pes vrtí ocasem?
Protože pes je chytřejší než jeho ocas.
To je věta z veleslavného filmu Wag the Dog – Vrtěti psem. Ten film je o politickém marketingu a o tom, jak se dá odvést pozornost lidí od skutečných problémů – třeba tím, že vytvoříte dojem falešné války. Ten film si dejte – pokud jste ho neviděli, fakt stojí za to. Ale já dneska nechci psát o filmech.
Chci mluvit o tom, jak se tenhle princip ovlivňování používá třeba v očerňujících kampaní a o tom, jak záleží na publiku a na tom, jestli jsou to spíš lidé reaktivní nebo kreativní. Ale k tomu se dostaneme.
Je před volbami. A propagandisté libovolných směrů vám budou říkat zhruba tohle. Nevěř svým pocitům, protože to, co cítíš a zažíváš, je úplně špatně. Ne, nežiješ v celkem pohodové zemi a klidných dobách, ale máš nakročeno k totální zkáze. Tohle je dobro – a tohle je zlo. Tamti – ti druzí – jsou zlí a chtějí tě zničit. Nesmíš jim věřit! Chtějí ti ukrást tvou svobodu, tvou kulturu, tvůj stát, tvou zemi, tvé peníze. No a teď – a hlavně teď – jde o všechno. A jen my tě před tím peklem můžeme zachránit.
Jde o tohle – vyvolat dojem totální zkázy a pekla, která nastane po tom, když vyhraje někdo jiný. A ono to zabírá. Vždycky. Aspoň na někoho. Vytvořit dojem totálního ohrožení. A nabídnout cestu jak ven.
Když si to hodně zjednodušíme, pak můžeme říct, že existují dva druhy lidí. Buďto jsou reaktivní, anebo kreativní. Ti první na svět a to co se v něm děje reagují jak dovedou – třeba nadáváním na politiku, na drahotu, na to, co blbého co kde někdo řekl, nebo co se zrovna řeší v médiích….
Anebo – ti druzí – v souladu se sebou samými snaží svou realitu aktivně vytvářet. To jsou ti, kdo sami sobě kladou otázku po tom kdo jsem, kam jdu, kam bych chtěl jít, kde bych chtěl být v budoucnu… a tak podobně.
Ti první se docela rádi nechají ovlivnit tím, čemu se říká propagandistické špinění. Protože prostě mají krátkou paměť. Obvykle prostě jen reagují na to, co je jim překládáno, aniž by příliš přemýšleli o tom, kdo jim to servíruje a proč.
Tak hele, je to asi takhle.
Ne, fakt nejsme na hraně samotného pekla. Kým jste vy sami, vám nemohou říct druzí. Co máte dělat, byste měli vědět vy sami. A ten, kdo vám už lhal, vám asi bude lhát znova. A tak dále.
Budeme-li reaktivními, bude to s námi mít každý tlučhuba docela snadné. Protože skrze náš nezájem, naši neúčast a naši krátkou paměť snadno naskočíme na každé další „zrovna teď zásadní téma, na kterém jde o všechno“. Třeba Lithium, jako před minulými volbami. Nebo migranty, jako před každými volbami. I těmihle.
A naopak. Budeme-li kreativními, tedy těmi, kdo naši vlastní přítomnost, ale také budoucnost aktivně spoluvytvářejí, těmi, kdo jsou ukotveni ve svých hodnotách, těmi, kdo vědí, kam chtějí jít – tak na ty podobné “spiny“ nebudou mít vliv. Kterých ale bude víc?
Tak o to se tu hraje. O těch pár procent, které všechno dokážou převrátit.
K tomu malou poznámku, která se na první pohled může zdá nesouvislá. Týká se dramatu, nebo nevědomí a snů (díky, pane Jungu). Právě v těchto oblastech je dobré předpokládat, nebo aspoň připustit, že jestliže ze scény mizí jedna postava a místo ní nastupuje na scénu postava druhá, může se jednat o stejnou postavu, stejný princip, který oslovuje tytéž naše stránky, jen v jiném aspektu.
Tím jsem vás nechtěl vyděsit, ani zahnat na půdu nějaké abstrakce. Ale jen z trochu jiného úhlu pohledu jemně upozornit na to, že například pomalu, ale jistě ze scény mizící prázdný populismus Andreje Babiše může být nahrazen či na počet hlasů vyrovnán vzestupem prázdného populismu pana Šlachty. Nebo Okamury. Nebo kohokoli jiného.
Protože tihle hráči, kterým nejde o nic jiného než o moc, jsou jako améba. V mžiku jsou schopni se proměnit, přizpůsobit, nemají žádnou vlastní podobu, názory a ani tvar – a to prostě proto, že tyhle věci jsou pro ně nepodstatné. Jde jim jen o moc.
Jsou to různé tváře, ale stejný reaktivní princip. Chtějí tohle: Hlavně proboha nepřemýšlejte o tom, kdo to k vám mluví a jak. Soustřeďte se jen na tu nablýskanou fasádu a třepotání mávátka, kterým vám někdo vrtí před očima. Běžte za tím máváním, jako ten slavný osel, kterému jeho chytrý majitel pověsil mrkev na tyčku tak, aby jí měl stále před očima a šel za ní…
Buďte kolečkem, které prostě udělá co má. Kterému stačí zamávat mrkví před očima, nebo ho pořádně vyděsit. Reagujte na to, co vám ukážeme. Ale hlavně o tom, co se po vás chce – nepřemýšlejte. A už vůbec nepřemýšlejte o tom, proč vám ukazujeme zrovna tohle.
Takže.
Jestli nechcete být za osla, nebuďte reaktivní. Nebuďte konzumenty, kteří si nechají nasadit libovolného brouka jen proto, že se to zrovna někomu hodí. Vaši vlastní svobodu a autonomii ochráníte nejlíp tak, že se vymaníte z tohohle kolečka – tvůrce a konzument. Nehoňte se za každou mrkví, která zrovna proletí kolem.
A ne, fakt tomu nepomůže, když se se zabarikádujeme v mentálních bunkrech a střílíme po těch, kteří reprezentují ostatní názory. Že je apriori odmítáme, dehonestujeme je a rozčilujeme se nad nimi.
Vemte si odpovědnost zpátky do vlastních rukou. Je vaše.
Líbil se vám článek? Podpořte mě na Patreonu!

Comments are closed.