Co s člověkem udělá moc?

| Glosy

Třeba to, že ho změní k nepoznání. Když se po druhé světové válce konaly procesy s nacisty, kteří se například coby bachaři podíleli na vyhlazování židů v koncentračních táborech, mnozí se hájili tím, že prostě jen dělali svoji práci.
Byli prostě poslušní. Poslouchali jen příkazy nadřízených.
A nebyly to žádné zrůdy, tedy alespoň ne v tom smyslu, jaký bychom očekávali. Byli to prostě normální lidé. Takoví, jaké dnes a denně potkáváme v práci nebo na ulici, takoví, kteří jsou našimi sousedy. Takoví, kteří mají rádi svoje děti a tak podobně.
A pak si oblékli uniformu a šli do práce. Ale nebylo jim zatěžko chovat se k jiným lidem jako k dobytku na jatkách. Může se to zdát jako nepochopitelné, ale vlastně není.
Lidé se obvykle chovají tak, jak se od nich očekává. Víc než cokoli jiného jsou poslušní a přizpůsobiví, ačkoli si o sobě rádi myslí opak.
Tyhle tendence jsou ověřené mnoha experimenty sociálních psychologů. Dáme si dva příklady.
Ten první v roce 1963 ho provedl slavný psycholog Stanley Milgram. Pokoušel se zjistit, jak se lidé zachovají, střetne-li se požadavek autority se svědomím. Jinak řečeno, jak daleko jsme ochotni ve své krutosti zajít jen proto, abychom vyhověli autoritě.
Ukázalo se, že 65 procent dospělých účastníků (mužů) plně vyhovělo instrukcím a uštědřili bolestí řvoucí nevinné oběti traumatizující elektrické šoky. Samozřejmě, nedocházelo ke skutečnému mučení – údajná oběť ve vedlejší místnosti žádné rány elektřinou nedostávala. To ale účastníci testu nevěděli. Mnozí z nich byli schopni ohrozit druhého na životě jen proto, že jim to autorita (vědec), s ledovým výrazem ve tváři nařídila. Tenhle experiment byl s podobnými výsledky opakován.
Takže počítejte s tím, že šest lidí z deseti vás bude ochotno mučit jen proto, že jim to někdo, koho považují za autoritu, nařídí. Je to extrémní příklad, ale je dobré o tom vědět.
Druhý příklad a druhý experiment se odehrál v roce 1971. Spočíval v uzavření určitého počtu dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců a sledování jejich chování. To, kdo bude vězeň a kdo dozorce, přitom určil hod mincí.
Velmi záhy se ukázalo, že lidé, kterým náhoda určila moc nad druhými – jsou ve velmi krátké době ochotni začít se k těm, jimž ta samá náhoda určila roli vězně – chovat velmi krutým a destruktivním způsobem. Koho to zajímá, doporučuji si vyhledat heslo „Stanfordský vězeňský experiment“ na Googlu.
Ukázalo se, že zdravý člověk, je-li vystaven extrémním podmínkám, se může radikálně změnit (nebo změnit své chování), a to ve velmi krátké době. Potvrdil, že brutální zločiny například v době druhé světové války nejsou dílem žádných psychopatů ani lidských zrůd, ale obyčejných lidí, vystavených nepřekonatelnému tlaku okolností.
Téměř každý z nás je pod jejich vlivem ochoten začít se chovat zcela jinak, než by v jiných podmínkách očekával. Tak třeba považovat ty druhé za podlidi, něco podezřelého a nebezpečného, s čím je třeba zacházet tvrdě, a třeba i krutě a nelidsky.
Jediné, co k tomu potřebujete, jsou nějaké vnější znaky, třeba uniforma na straně jedné – a ujištění od autority, že se chováte správně – a už ani tak nesejde na tom, jestli se účastníte nějakého experimentu, nebo posíláte reálné lidi do plynu.
Co z toho vyplývá?
Lidé jsou poslušní. Tvární. Nestálí ve svých morálních hodnotách. A ochotní se propůjčit v podstatě jakékoli bestialitě jen proto, že jim někdo dá uniformu a rozkaz.
Jak z toho ven?
Vědět kdo jsem, kde jsem a kde jsou moje hranice. O etičnosti toho, jak se chováme ke svému okolí a čemu se propůjčujeme, nevypovídá přesvědčivost autority, tedy někoho rádoby podstatného, který nám říká co máme dělat a komu. Zodpovídáme za to my sami.
Nechat se přesvědčit o tom, že ten v tom pruhovaném pyžamu není člověk, a podle toho se k němu chovat, není znakem ničeho jiného, než naší vlastní slabosti, konformity, nebo chcete-li docility.
Absence vnitřních pevných morálních kompasů z nás možná udělá vrahy, když si na to nedáme bacha. Možná že z nás (v našich pohodlných a nekonfliktních dobách) udělá poslušné asistenty, kteří jen přihlížejí tomu, jak někdo tam nahoře dělá věci, které by se dít neměly.
Jasně, ne vždycky je to v téhle vyhrocené podobě. Ne vždycky je to o mrtvých lidech. Ale o to nejde. Tak či tak, tenhle princip z nás dělá spoluviníky. Necháme-li se proměnit na kolečko v soustrojí, neseme spoluvinu za výsledek. Staneme-li se poslušnými a nemyslícími, jsme sami vinni.

Comments are closed.